IV. ÚS 2486/16 - 1

K ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení neznámého pobytu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (7)
IV.ÚS 2486/16
Postup Českého telekomunikačního úřadu spočívající v tom, že nedostatečným, formálním způsobem, zjišťoval místo pobytu stěžovatele a jako opatrovníka mu ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit stěžovatelova práva, čímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, představuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Volodymyra Ivanyuse, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, ze dne 22. 10. 2003 č. j. 132527/2003-635.1-KH, takto:
I. Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, ze dne 22. 10. 2003 č. j. 132527/2003-635.1-KH, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro severočeskou oblast, ze dne 22. 10. 2003 č. j. 132527/2003-635.1-KH, se ruší.
O d ů v o d n ě n í
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv, zejména čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ").
2. Napadeným rozhodnutím byla stěžovateli uložena povinnost uhradit peněžité plnění ve výši 27 272,60 Kč s příslušenstvím, představující dlužnou částku za poskytnuté telekomunikační služby sítě GSM v zúčtovacím období od 20. 2. 2002 do 19. 5. 2002 u telefonní stanice č. X1.
II.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu vedeného ČTÚ pod č. j. 132527/2003, Ústavní soud zjistil, že ČTÚ napadeným rozhodnutím vyhověl návrhu společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., (v postavení vedlejšího účastníka) a rozhodl, že stěžovatel jako uživatel výše specifikované telefonní stanice je povinen podle § 82 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o telekomunikacích"), uhradit dlužné částky za poskytnuté telekomunikační služby spolu s úrokem z prodlení.
4. ČTÚ v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že ověřil účastnický smluvní vztah k předmětné telefonní stanici mezi navrhovatelem (vedlejším účastníkem) a stěžovatelem, který vznikl na základě objednávky služeb Paegas dne 4. 2. 2002 uzavřením účastnické smlouvy č. 1.10656188 o poskytování služeb sítě GSM. Podle ČTÚ se stěžovatel v celém průběhu správního řízení k předmětu řízení nevyjádřil a neprokázal, že zaplatil úhradu za užívání telefonní stanice za období od 4. 2. 2002 do 12. 2. 2003, tj. ke dni ukončení jejího provozu pro neplacení úhrad za poskytnuté služby. Stejně tak stěžovatel neprokázal, že by účastnickou stanici převedl na jinou osobu nebo jinak právně účinně ukončil smluvní vztah s navrhovatelem. Na oznámení správního orgánu o zahájení správního řízení stěžovatel nereagoval, ani nevyužil možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí se všemi podklady shromážděnými v průběhu řízení k dané věci, případně navrhnout jejich doplnění podle tehdy platného ustanovení § 33 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
5. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že ČTÚ dopisem č. j. 132527/2003-635.1 ze dne 1. 10. 2003 informoval o zahájení správního řízení oba účastníky řízení s tím, že je vyzval k doručení vyjádření, doplnění, případně i dokladování uváděných skutečností. Současně byli účastníci řízení vyzváni k nahlédnutí do spisu a jeho případnému doplnění ještě před vydáním rozhodnutí. ČTÚ dopisem ze dne 1. 10. 2003 ověřoval pobyt stěžovatele. Policie České republiky, Oddělení cizinecké policie v Praze, ČTÚ potvrdila, že dlouhodobý pobyt stěžovatele je na území České republiky povolen do 5. 2. 2004 a že je přihlášen na adrese X2, u paní Anny Tomášové. Doporučená zásilka do vlastních rukou s oznámením byla ČTÚ vrácena s poznámkou "odstěhován bez udání adresy". Vzhledem k tomu ČTÚ ustanovil stěžovateli opatrovníka podle tehdy platného ustanovení § 16 odst. 2 správního řádu.
III.
6. Stěžovatel namítá, že jeho opatrovníkem byla ustanovena zaměstnankyně (odborná referentka) ČTÚ, která pro svůj pracovněprávní vztah ke správnímu orgánu, který ve věci rozhodoval, žádným způsobem nehájila oprávněné zájmy stěžovatele. Podle stěžovatele byla v průběhu řízení nečinná, když neprováděla procesní úkony v řízení. Ze správního spisu například nevyplývá, že by zjišťovala, zda stěžovatel skutečně odebíral nějaké telekomunikační služby, či že by činila jakékoli kroky k objasnění celé situace a k hájení jeho zájmů.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že účastnickou smlouvu s vedlejším účastníkem nikdy neuzavřel, musela být uzavřena neznámou osobou, která disponovala cestovním pasem stěžovatele. V únoru 2002, kdy měla být účastnická smlouva s vedlejším účastníkem uzavřena, neměl u sebe svůj cestovní pas, neboť v roce 1998, kdy poprvé přijel do České republiky, byl nucen předat cestovní pas zprostředkovatelům práce. V následujících letech bydlel na ubytovnách společně s desítkami dalších osob, jejichž situace byla podobná, a pracoval na různých místech, kde mu zprostředkovatelé obstarali práci. V roce 2003, kdy se blížil konec jeho pracovního povolení v České republice, mu zprostředkovatelé sdělili, že pro něj nadále nemají práci a teprve tehdy mu vrátili cestovní pas. Fakt, že smlouva nebyla podepsána stěžovatelem, podle něj dokládá mimo jiné i skutečnost, že není opatřena jeho řádným podpisem, jeho jméno je napsáno pouze hůlkovým písmem.
8. Stěžovatel dále uvádí, že v říjnu roku 2003, kdy probíhalo správní řízení před ČTÚ, bydlel v Mostě, kde pracoval. Od listopadu 2003 do ledna 2004 bydlel v Třemošnici v okrese Chrudim. Po téměř celou dobu, kdy setrvával na území České republiky, neměl možnost změnit místo svého pobytu. Byl odkázán na zprostředkovatele práce a bez cestovního pasu si ani nemohl změnit adresu. Ke dni 5. 2. 2004 stěžovateli skončilo vízum a vrátil se na Ukrajinu. V roce 2007 bylo stěžovateli uděleno povolení k trvalému pobytu v České republice.
9. Stěžovatel konečně konstatuje, že napadené rozhodnutí mu nebylo nikdy doručeno, stejně jako oznámení o zahájení správního řízení ze dne 1. 10. 2003. O existenci rozhodnutí ČTÚ se stěžovatel dozvěděl až v návaznosti na obstavení jeho bankovního účtu soudním exekutorem v rámci exekučního řízení.
10. Z výpisu z rejstříku exekucí stěžovatel zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 4. 2010 č. j. 52 Nc 10751/2009 rozhodl, že se nařizuje
exekuce
podle vykonatelného v záhlaví uvedeného rozhodnutí ČTÚ. Soudní exekutor vydal dne 4. 12. 2014 exekuční příkaz č. j. 061 EX 4200/10-8, kterým nařídil exekuci přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele, vedeného u Raiffeisenbank a. s.
11. Stěžovatel podal dne 16. 5. 2015 trestní oznámení na MOP Kobylisy. Trestní věc byla odložena usnesením č. j. KRPU-180377-25/TČ-2015-040814 Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územní odbor Most, Obvodní oddělení Most, ze dne 11. 3. 2016. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 24. 3. 2016 stížnost, kterou doplnil podáním ze dne 7. 4. 2016. Dále uvádí, že podal návrh na zastavení
exekuce
ze dne 22. 4. 2015, který je projednáván před Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 52 Nc 10751/2009. Toto řízení bylo usnesením ze dne 8. 4. 2016 odročeno na neurčito za účelem vyčkání výsledku trestního řízení a řízení o ústavní stížnosti.
12. Stěžovatel spatřuje v postupu ČTÚ, který mu ustanovil jako opatrovníka ve správním řízení svého zaměstnance, jenž z povahy věci nemohl účinně bránit jeho práva, porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, zaručeného mu v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1090/07.
IV.
13. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení (ČTÚ) a vedlejšího účastníka řízení (T-Mobile Czech Republic, a. s.).
14. Účastník řízení ve svém vyjádření navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl s tím, že každá strana si nese náklady, které jí řízením vznikly.
15. Zejména uvedl, že vyrozumění o zahájení řízení zaslal stěžovateli na adresu uvedenou v návrhu na zahájení řízení. Zásilka se vrátila s poznámkou "nevyžádáno". Následně ověřoval pobyt stěžovatele na Policii České republiky, Oddělení cizinecké policie v Praze, která potvrdila, že dlouhodobý pobyt stěžovatele je na území České republiky povolen do 5. 2. 2004 a že je přihlášen na adrese X2, u paní Anny Tomášové. Doporučená zásilka odeslaná na nově zjištěnou adresu byla vrácena s poznámkou "odstěhován bez udání adresy". Vzhledem k tomu účastník řízení ustanovil stěžovateli opatrovníka podle tehdy platného ustanovení § 16 odst. 2 správního řádu.
16. Účastník řízení dále uvedl, že dokumenty "Vyrozumění o zahájení správního řízení" i "Rozhodnutí o ustanovení opatrovníkem" byly stěžovateli doručeny veřejnou vyhláškou, což však z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá. Je přesvědčen, že postupoval jako správní orgán a následně i opatrovník řádně a v souladu se zákonem o telekomunikacích a s tehdy platným správním řádem. V tomto konkrétním případě podle něj byly dány zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka.
17. Výběr a ustanovení svého zaměstnance opatrovníkem bylo podle účastníka řízení v souladu s požadavky správního řádu platného v době rozhodování správního orgánu, neboť ve zvolené osobě opatrovníka je nutné především spatřovat odborníka na danou problematiku. Úkony, které byly v předmětném správním řízení činěny, neměly podle účastníka řízení pouze formální charakter. Námitky stěžovatele, že opatrovník vystupoval formálně, zájmy zastoupeného účinně nehájil, když nepodal řádný opravný prostředek, jsou podle účastníka řízení pouze nepodložená a účelová tvrzení. Opatrovník se průběžně s prováděnými úkony seznamoval, o řízení měl tedy přehled a postupoval na základě své erudice a svých zkušeností. Názor, že opatrovník obecně plní řádně svou funkci pouze tehdy, brojí-li vždy proti rozhodnutí, je lichý, neboť zbytečným podáním opravného prostředku by mohl stěžovateli způsobit toliko další náklady, které by jenom zvýšily jeho povinnost k peněžitému plnění. Postup opatrovníka je vždy nutné hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti případu, nikoli paušálně. Z uvedených důvodů účastník řízení odmítl kolizi zájmů opatrovníka.
18. Účastník řízení ve svém vyjádření dále upozornil, že v daném případě jde sice o správní řízení, ale vedené ve věci soukromoprávního sporu stěžovatele a poskytovatele služeb elektronických komunikací, nejde tedy o správní řízení vedené z moci úřední, kde by se zájem správního orgánu na rozhodnutí věci, a tím i "konflikt zájmů", dal teoreticky presumovat. Skutečnost, zda ustanovený opatrovník jednal v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu, je třeba vždy posuzovat
ad hoc
a nelze toto paušalizovat na obecné vymezení opatrovníka jeho zaměstnance rozhodujícího orgánu (správního orgánu či soudu).
19. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
20. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat vyjádření účastníka řízení stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
V.
21. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a písemných úkonů stěžovatele a účastníka řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
VI.
22. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady pro projednání návrhu; posuzoval, zda byla dodržena šedesátidenní lhůta a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadené rozhodnutí totiž nabylo právní moci, aniž by proti němu byl podán opravný prostředek. Ústavní soud však již vícekrát konstatoval, že pokud představuje podstatu ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvního stupně postupoval správně, "když a jak" stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv, je taková ústavní stížnost přípustná (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1090/07, I. ÚS 3267/07, I. ÚS 559/2000 nebo IV. ÚS 270/15).
23. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 25. 7. 2016 domáhá zrušení rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, jehož byl (resp. měl být) účastníkem. O tomto rozhodnutí se však stěžovatel dozvěděl až dne 27. 5. 2016, kdy mu bylo na jeho žádost napadené rozhodnutí doručeno. Ústavní soud proto přistoupil k meritornímu přezkoumání ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že předmětné rozhodnutí nebylo stěžovateli řádně doručeno a nemohl tak vyčerpat všechny zákonem dané procesní prostředky ani podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců podle zákona o Ústavním soudu.
24. Ústavní stížnost posuzoval Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k porušení těchto principů, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
25. Ústavní soud podotýká, že ústavními stížnostmi v obdobných věcech s podobnou ústavněprávní argumentací se již ve svých rozhodnutích zabýval (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2966/09, I. ÚS 3267/07, IV. ÚS 2992/08, II. ÚS 1090/07, II. ÚS 817/11, II. ÚS 1512/11, IV. ÚS 4604/12, II. ÚS 351/14 a IV. ÚS 270/15), přičemž přijaté závěry jsou aplikovatelné i na projednávanou věc.
26. Ústavní soud se opakovaně vyjádřil k výkladu a aplikaci ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř., které umožňuje ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám. Právní úprava správního řízení, aplikovatelná v době vydání napadeného rozhodnutí (srov. § 16 odst. 2 správního řádu), stejně tak jako současná platná právní úprava [srov. § 32 odst. 2 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 500/2004 Sb.)], umožňuje správním orgánům ustanovit opatrovníka osobě neznámého pobytu. Vzhledem k tomu, že správní orgány přitom disponují stejnou možností zjistit od ostatních orgánů veřejné moci všechny skutečnosti důležité pro řízení a rozhodnutí (§ 128 o. s. ř. a § 50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.), dopadají v tomto směru právní názory vyslovené ve vztahu k pravomoci soudu ustanovit opatrovníka účastníkovi řízení neznámého pobytu i na pravomoc správního orgánu.
27. Ústavní soud odkazuje na účastníkem řízení použité ustanovení § 16 odst. 2 správního řádu, které zní: "Správní orgán ustanoví opatrovníka také účastníku řízení, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit písemnost na známou adresu v cizině a který si neustanovil zástupce, jakož i účastníku řízení, který je stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemůže v řízení jednat, a nemá zákonného zástupce." Ačkoli to správní řád platný v době vydání napadeného rozhodnutí explicitně nestanovil (na rozdíl od výslovné úpravy obsažené v ustanovení § 32 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.), má Ústavní soud za to, že správní orgán nemohl ustanovit opatrovníkem osobu, o níž by bylo lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy opatrovance.
28. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zákonná úprava možnosti ustanovení opatrovníka nemůže být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci (např. nález sp. zn. IV. ÚS 200/97). Nepřítomnému účastníkovi řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000). Jedná se tu totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení.
29. Proto ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření (srov. nález sp. zn. I. ÚS 322/2000).
30. K osobě opatrovníka Ústavní soud dále připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka (srov. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000). Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, zda by nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze totiž očekávat, že podřízený pracovník - zaměstnanec ČTÚ - bude jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené orgánem, jehož je zaměstnancem, brojit proti jeho postupu a rozhodnutí (nález sp. zn. II. ÚS 629/04). Je tedy zásadně nevhodné, pokud je opatrovníkem účastníka řízení ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. Skutečnost, že v souzené věci opatrovník nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností, je tedy nutné vidět právě ve světle tohoto konfliktu zájmů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1512/11).
31. V nyní posuzované věci navíc z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl v předmětné době přihlášen k pobytu na adrese X2, u paní Anny Tomášové. Účastník řízení se toliko spokojil se zjištěním, že stěžovatel je přihlášen na uvedené adrese, a když se mu zásilka zaslaná na tuto adresu do vlastních rukou vrátila s poznámkou "odstěhován bez udání adresy", již se nijak dál nepokoušel zjistit skutečné místo pobytu stěžovatele. Účastníkovi řízení podle názoru Ústavního soudu nic nebránilo učinit dotaz na Annu Tomášovou, u které byl stěžovatel podle údajů Policie České republiky přihlášen k pobytu, zda na sebe nezanechal kontaktní údaje. ČTÚ též mohl učinit dotaz na Českou správu sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovnu, zda je stěžovatel evidován jako poplatník zdravotního či sociálního pojištění, příp. zda je znám zaměstnavatel stěžovatele (srov. nález sp. zn. II. ÚS 565/03). Účastník řízení však, aniž by zvažoval, zda není možno použít jiné opatření, přímo přistoupil k ustanovení své zaměstnankyně opatrovníkem stěžovatele.
32. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem účastníka řízení, podle něhož se v daném případě ze strany správního orgánu nejednalo o formální postup, a zájmy opatrovníka jako zaměstnance ČTÚ nemohly být v kolizi se zájmy stěžovatele. Naopak ze spisu vyplývá, že ve věci byly od počátku činěny pouze paušální formální kroky, které v důsledku procesně vadného pravomocného rozhodnutí vedly k nařízení
exekuce
vůči stěžovateli. Riziko vzniku nákladů odvolacího řízení, ve kterém mohly být uvedené pochybnosti odstraněny, event. objasněna celá situace a případně zajištěno řádné doručení rozhodnutí, je méně závažné než současný způsob, kterým je vzniklá situace napravována.
33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v postupu ČTÚ spatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v tom, že nedostatečným, formálním způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele a jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit stěžovatelova práva, čímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv.
34. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu