Obsah Dostupné filtry
Předpisy ČR (9)

III. ÚS 298/02 Právo na dovolání

Hledat v textu dokumentu:
  • Tisk
    Uložit
    Odeslat
  • Velikost písma textu
Viditelnost komentáře:
 
 

 
III. ÚS 298/02
> Právo na dovolání ústavně zaručeno není. V Ústavě České republiky (dále jen "Ústava"), Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) - jako v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění.
Dovolání je možno podat jen v případě, kdy to "zákon připouští", čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti rozhodnutím soudu druhého stupně, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Dovolání proti rozhodnutím z doby před tímto datem jsou nepřípustná. <
Ústavní soud
rozhodl dne 18. června 2002 v senátě mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 7 Tdo 49/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel ve své trestní věci proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2002 (7 Tdo 49/2002) a tvrdí, že postupem dovolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání stěžovatele, kterým vytýkal rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení jeho skutku z hlediska skutkové podstaty § 249a odst. 2 tr. zák., z důvodu jeho nepřípustnosti. Označený obecný soud se postavil na stanovisko, že dovoláním, které zakotvila do trestního řádu jeho novela (provedená zák. č. 265/2001 Sb. - s účinností k 1. 1. 2002), mohou být napadena pouze taková rozhodnutí soudu druhého stupně, jež nabyla právní moci v době po 1. 1. 2002. V posuzovaném případě však bylo trestní stíhání stěžovatele pravomocně skončeno vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 5. 11. 2001, tj. před dnem účinnosti novely, a proto je podle názoru dovolacího soudu dovolání nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem dovolacího soudu nesouhlasí a poukazuje na to, že předmětná novela nemá ustanovení, které by nepřipouštělo dovolání proti rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání pravomocně skončeno před nabytím účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. Pokud by zákonodárce chtěl omezit okruh případů, u nichž je dovolání přípustné, nepochybně by tak učinil v přechodných ustanoveních. Pokud tak neučinil, předpokládal, že bude dovolání přípustné ve všech případech naplňujících po 1. 1. 2002 výslovně stanovené podmínky jeho přípustnosti. Tím, že dovolací soud zákonné podmínky, vymezující přípustnost dovolání svým výkladem zúžil, tj. aktem aplikace práva, bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžejním důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo, zda dovolání je přípustné i v případě, kdy směřuje proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci před účinností zák. č. 265/2001 Sb., tedy před 1. 1. 2002, a zda postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo k odepření spravedlnosti (
denegatio iustitiae
).
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele a tento názor opírá o následující argumenty.
Samotné právo na dovolání ústavně zaručeno není. V Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 sedmého protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) - jako v mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy ČR - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání, jako na mimořádný opravný prostředek, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění.
Stran procesněprávních aspektů dovolání, tedy stran jeho přípustnosti ve vztahu k rozhodnutím, jež nabyla právní moci před 1. 1. 2002, neshledal Ústavní soud, že by byl postup Nejvyššího soudu ČR (posouzení dovolání jako nepřípustného) v rozporu s ústavně zaručenými právy (svobodami) stěžovatele. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí svůj právní názor, který zaujal v souladu s ústavně zaručenou zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), řádným způsobem odůvodnil (§ 134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), na jehož základě je založena
ingerence
do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, cokoli namítat.
Ostatně ke shodnému názoru, jaký v napadeném usnesení vyslovil Nejvyšší soud ČR, dospívá i dosavadní nauka (k tomu srov. Richter, M.: Časová působnost trestního řádu ve vztahu k dovolání, Trestní právo č. 12/2001, str. 20 a násl., Kratochvíl, V.: Dovolání ve světle trestního řádu a zákona o Ústavním soudu, Trestní právo č. 5/2002, str. 2 a násl.), která má za to, že procesní úkony v průběhu trestního řízení se provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy úkon je prováděn. Zákon totiž umožňuje podat dovolání jen v případě, kdy to "zákon připouští", čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti druhostupňovým rozhodnutím, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Rozhodnutí z doby před tímto datem jako předmět dovolání označit nelze, a proto jsou nepřípustná [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Ve věci posuzované ústavní stížnosti se tedy názor Nejvyššího soudu ČR, obsažený v napadeném usnesení, dle kterého dovolání jsou nepřípustná, pokud směřují proti rozhodnutí, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002, jeví jako ústavně souladný.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána již samotnou povahou tvrzení ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. června 2002