I. ÚS 559/2000

Práva účastníka soudního řízení

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (5)
Judikatura (3)
Právo na soudní a jinou právní ochranu
Práva účastníka soudního řízení
I.ÚS 559/2000
> Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. Opatrovníka je pak třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka. <
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. U-ové, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11 C 96/99, takto:
Rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11 C 96/99, se zrušuje.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností ze dne 4. 8. 2000 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 8. 1999, sp. zn. 11 C 96/99, kterým jí byla uložena povinnost vyklidit byt č. 13 v P., o velikosti 1+1, ve 3. poschodí do 3 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit navrhovateli v daném právním sporu - městu Plzeň (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem) náklady řízení.
Stěžovatelka uvedla, že v soudním řízení vystupovala jako odpůrkyně a podle jejího názoru soud pochybil v tom, že vzal za prokázáno, že je neznámého pobytu a ustanovil jí opatrovníka podle ust. § 29 odst. 2 o. s. ř., s nímž bylo dále v řízení pokračováno. Stěžovatelka tvrdí, že v žádném případě neznámého pobytu nebyla a trvale se zdržovala na shora uvedené adrese společně se svojí babičkou Z. U-vou, se kterou prý tvořila společnou domácnost i v den jejího úmrtí. Stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu v kopiích několik dokladů (zejména vyúčtování individuálního účtu nájemce z 12. 8. 1997 a 25. 3. 1999, pracovní smlouvy z 1. 2. 1998 a 1. 9. 1999, rozhodnutí Úřadu práce v Plzni o přiznání hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání z 20. 6. 1996), které podle ní uvedená tvrzení prokazují a doplnila, že řádně přebírala veškerou korespondenci, která jí v souvislosti s nájmem bytu docházela. Dále zdůraznila, že ústavní stížnost podala neprodleně (ve lhůtě několika dnů), jakmile se o existenci napadeného rozhodnutí dozvěděla a uzavřela, že nemohla vyčerpat řádné opravné prostředky, neboť byla postupem soudu zbavena možnosti mít o řízení povědomost a zúčastnit se jej.
Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti citoval ust. § 29 odst. 2 o. s. ř., podle kterého může předseda senátu ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám a konstatoval, že první jednání ve věci bylo nařízeno na 24. 6. 1999, ale stěžovatelka obsílku nepřevzala. Zásilku pošta vrátila s tím, že jmenovaná nebyla zastižena v místě bydliště a list si nevyzvedla ani v úložní době 15 dnů. Ústní jednání bylo proto odročeno na 2. 8. 1999 za účelem opětovného obeslání stěžovatelky prostřednictvím Policie ČR. Ze správy Policie ČR ze dne 12. 7. 1999 a 20. 7. 1999 bylo prý zjištěno, že stěžovatelka se v místě trvalého bydliště na adrese P., F. 26, nezdržuje a jiný její pobyt nebyl zjištěn ani lustrací v evidenci obyvatel ČR. Z vyjádření nájemníka v tomtéž domě Policie zjistila, že žalovaná se údajně zdržuje na neznámé adrese v zahraničí (v Anglii). Za této situace byl podle soudu ustanoven opatrovník důvodně. Soud dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Z vyjádření vedlejšího účastníka řízení - města Plzeň vyplývá, že podle jeho názoru postupoval Okresní soud Plzeň - město správně, když ustanovil stěžovatelce opatrovníka. K listinám, předloženým stěžovatelkou uvedl, že většina z nich je z období před podáním žaloby, kterou bylo zahájeno předmětné řízení, přičemž podle něj neprokazují tvrzení stěžovatelky a uzavřel, že navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud se jako vždy musel nejdříve zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti. V této fázi zejména zkoumal, zda byla dodržena lhůta 60 dnů pro její podání (ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), resp. zda je ústavní stížnost přípustná (ust. § 75 zákona). Napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město nabyl totiž právní moci již 23. 9. 1999 a předmětná ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až 18. 9. 2000. Uvedená lhůta pro podání ústavní stížnosti však počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není- li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je zásadním důvodem ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovatelce byl ustaven opatrovník a nebylo s ní dále jednáno. Odvolání proti napadenému rozsudku nebylo opatrovnicí paní V. K-ovou podáno. Právní zástupce stěžovatelky Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatelka se o existenci rozsudku dozvěděla náhodou při telefonickém rozhovoru s úředníky Magistrátu města Plzně ve dnech 27. a 28. 7. 2000. Samotný rozsudek jí nikdy doručen nebyl. Nejdřívější termín, kdy se o rozhodnutí dozvěděla, bylo tedy 27. 7. 2000, přičemž neprodleně (4. 8. 2000) podala ústavní stížnost, která byla z důvodu neodstranění vad odmítnuta (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. IV. ÚS 473/2000). Následovala ústavní stížnost, řešená ve zkoumaném případě, podaná, jak výše uvedeno k poštovní přepravě 18. 9. 2000, tedy stále ve lhůtě, stanovené zákonem k jejímu podání. S ohledem na shora podrobně popsanou situaci Ústavní soud ústavní stížnost přijal k meritornímu přezkoumání, jelikož stěžovatelce nebylo předmětné rozhodnutí nikdy doručeno a nemohla tak vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejího práva. Podstatou ústavní stížnosti je totiž právě otázka, zda okresní soud postupoval správně, když a jak stěžovatelce ustavil opatrovníka.
Z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 11 C 96/99), jakož i z napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti: navrhovatel v daném právním sporu - město Plzeň se domáhal vyklizení předmětného bytu, který je v jeho vlastnictví, po úmrtí nájemkyně paní Z. U-ové, jejíž vnučka (stěžovatelka) s ní podle navrhovatele nikdy ve společné domácnosti nežila. Z "Protokolu o jednání" ze dne 24. 6. 1999 je zřejmé, že jednání bylo odročeno na 2. 8. 1999 za účelem nového obeslání stěžovatelky prostřednictvím Policie ČR, jelikož se jí nepodařilo doručit doporučenou zásilku (vráceno dne 18. 6. 1999 s poznámkou "adresát nezastižen - po dobu úložní lhůty nevyzvednuto"). Policie ČR oznámila soudu listy ze 7. 7. 1999 a 15. 7. 1999, že stěžovatelka se na adrese trvalého bydliště na ul. F. v P. nezdržuje. Uvedla, že "vytěžením" jednoho z nájemníků bylo zjištěno, že nyní pobývá údajně v Anglii a "nikdo neví, kdy se vrátí zpět". Na základě těchto zjištění soud odročil jednání na 30. 8. 1999 za účelem ustavení opatrovníka stěžovatelce a provedení listinných důkazů (protokol o jednání ze dne 2. 8. 1999). Usnesení, kterým stěžovatelce ustavil podle ust. § 29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka, vydal však soud již následujícího dne, totiž 3. 8. 1999, a jako opatrovníka ustanovil paní V. K-ovou, tajemnici Okresního soudu Plzeň - město. Z "Protokolu o jednání" ze dne 30. 8. 1999 vyplývá, že opatrovník se nedostavil, načež bylo vyhlášeno usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti opatrovníka. Po provedení důkazů byl poté bez přerušení jednání vyhlášen rozsudek, kterým byla stěžovatelce stanovena povinnost vyklidit předmětný byt a zaplatit navrhovateli náklady řízení.
Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se problematikou ustavení opatrovníka soudem podle § 29 odst. 2 o. s. ř. již zabýval např. v řízeních, vedených pod sp. zn. II. ÚS 27/2000, a I. ÚS 204/2000. I když skutkové okolnosti zkoumaného případu jsou poněkud jiné než v uvedených kauzách, podstata věci je obdobná. Ústavní soud proto opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle § 29 a násl. spadá v o. s. ř. do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Okresní soud Plzeň - město nesplnil rovněž řádně zákonnou povinnost vyhledávací, resp. splnil ji nedostatečně, neboť ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření. Přinejmenším bylo pak na místě zjistit, zda Š. U-ovou může zastupovat osoba jí příbuzná, např. otec P. U., který se již dříve na Úřad městské části v zastoupení své dcery obrátil (viz list 20 soudního spisu). Účastníku, který se (údajně) zdržuje v cizině, lze vůbec ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se i o osobu zdržující se v tuzemsku. Konečně je nutno při ustanovení opatrovníka osobě, jejíž pobyt není znám, přísně vážit, zda by tímto ustanovením nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného (§ 22 odst. 2 občanského zákoníku).
Ustanovení opatrovníka se ve zkoumaném případě jeví Ústavnímu soudu jako úkon zcela formální, čemuž odpovídá i skutečnost, že opatrovnice se soudního jednání ani nezúčastnila (navíc se jednalo o tajemnici soudu, který ve věci rozhodoval). Zjišťování místa pobytu stěžovatelky prostřednictvím Policie ČR bylo nedostatečné (spokojení se pouze s neurčitým vyjádřením souseda) a především proběhlo v příliš krátké době. Jakkoliv si Ústavní soud uvědomuje možnou obtížnost a problematičnost řešení obdobných situací, nelze obecný soud vyvázat z ústavní povinnosti zajistit spravedlivou ochranu oprávněným zájmům účastníků řízení. O neznámý pobyt určité osoby se podle ustálené soudní praxe nemůže jednat tam, kde je tato osoba nepřítomna jen po omezenou dobu, a to i když během této omezené kratší doby není její adresa přesně známa.
Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelce v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pouze pro úplnost zbývá doplnit, že podstatou sporu samotného se Ústavní soud nezabýval, neboť mu to nepřísluší. Posouzení otázky, zda na stěžovatelku přešlo právo nájmu k předmětnému bytu či nikoliv, spadá do výlučné pravomoci nezávislého soudu, na kterém tedy bude, aby znovu za dodržení veškerých ústavně zaručených základních práv a svobod účastníků řízení věc posoudil a rozhodl.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 25. září 2002