I. ÚS 322/2000

Omezení zákl. práv a svobod

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (10)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
USUklPo
Ukládání povinnosti
USOmZPS
Omezení zákl. práv a svobod
USOstat
Ostatní
I. ÚS 322/2000
> Ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření. Tento závěr je možno opřít o skutečnost, že např. účastníku, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud by měl vyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se o osobu zdržující se v tuzemsku. V uvedeném případě dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy nesplnily svou zákonnou povinnost vyhledávací. Obecné soudy aplikovaly na předmětnou věc ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. a účastníkovi, jehož pobyt není znám a jemuž byl opatrovník (stěžovatelka), bez ohledu na další potřebná šetření, nesprávně ustanoven. <
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, zastoupené starostou P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 21/2000-77, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5 Cmo 21/2000-77, se zrušuje.
Odůvodnění
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti se domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ke své stížnosti uvedla, že Krajský obchodní soud v Praze rozhodl dne 22. 11. 1999, usnesením sp. zn. 13 Cm 61/94, v právní věci navrhovatele České spořitelny, a. s., Praha (v této ústavní stížnosti "1. vedlejší účastník"), proti odpůrcům: D. O. (dále jen "2. vedlejší účastník"), M.i L. (dále jen "3. vedlejší účastník") a K. M. (dále jen "4. vedlejší účastník"), o zaplacení 10 920 Kč s přísl. tak, že O. D. ustanovil dle § 29 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), opatrovníka, a to stěžovatelku - Městskou část Praha 6, zastoupenou Obvodním úřadem pro Prahu 6.
Krajský obchodní soud uvedené rozhodnutí odůvodnil tím, že se 2. vedlejší účastník nezdržuje v místě svého trvalého ani přechodného pobytu a nelze mu doručit ani na jinou z adres, které se podařilo soudu zjistit dotazem u centrální evidence obyvatelstva.
Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z toho, že smyslem opatrovnictví je v konkrétním případě hájit práva účastníka a že takovou funkci může plnit obec, jde-li o osoby v ní usedlé.
Stěžovatelka proti tomuto usnesení Krajského obchodního soudu podala v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze své stěžovatelkou napadené usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, odůvodnil ustanovením § 27 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), resp. § 29 o. s. ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že je logické ustanovit orgán místní správy opatrovníkem, když ostatní vhodné osoby pro tuto funkci nezbývají. Vrchní soud zároveň konstatoval, že považuje za nedůvodnou námitku stěžovatelky v tom směru, že se nejedná v jejím případě o orgán místní správy, jímž je obvodní úřad, je však obcí svého druhu.
Stěžovatelka zejména namítala, že ustanovení § 27 odst. 3 o. z. se vztahuje k předcházejícímu odstavci tohoto zákona, tj. k ustanovení opatrovníka osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům nebo se způsobilostí omezenou. Některé správní orgány sice mají povinnost vykonávat funkci opatrovníka nezletilých [např. okresní úřady dle § 19 písm. b) zákona č. 114/1988 Sb.], nebo nesvéprávným osobám, nikoli však jiným osobám, které jsou v jejich obvodu hlášeny k trvalému pobytu. Podle názoru stěžovatelky, která ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, resp. § 14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb., vykonává v přenesené působnosti státní správu v rozsahu stanoveném zvláštními zákony, žádný zvláštní zákon neukládá povinnost vykonávat funkci opatrovníka zletilé a svéprávné osobě. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s aplikací ustanovení § 27 odst. 3 o. z. jako zvláštního ustanovení ve vztahu k zákonu o obcích.
Podle názoru stěžovatelky soud může ustanovit opatrovníka tomu, jehož pobyt není znám, dle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř., a to pouze za předpokladu, že osoba stanovená opatrovníkem s převzetím této funkce souhlasí a je ochotna takovou funkci skutečně zastávat. Tento svůj právní názor stěžovatelka opřela zejména o ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a o ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla toho mínění, že výkon funkce jí žádný zákon neukládá a ona sama s ustanovením funkce opatrovníka a s tímto souvisejícím výkonem funkce nesouhlasí, považovala napadené usnesení za takové rozhodnutí, které je v rozporu s jejími výše uvedenými, ústavně zaručenými, právy a svobodami.
Stěžovatelka kromě toho uvádí, že soud nevyčerpal možnosti ke zjištění pobytu žalovaných a dále poukazuje na okolnost, že pobyt bratra žalovaného O. D. - J. D. - je znám, takže jistě by bylo vhodnější, kdyby byl opatrovníkem ustanoven bratr žalovaného.
Ústavní soud po zvážení věcné i procesní stránky dané problematiky dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu je důvodný.
Ustanovení opatrovníka soudem dle § 29 o. s. ř. není dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu, proti němuž se ustanovený opatrovník může odvolat, přičemž může např. namítnout, že nezastižitelnost účastníka nebyla spolehlivě prokázána a nebyly vyčerpány všechny prostředky ke zjištění místa jeho pobytu. Pokud je ustanovena opatrovníkem obec a napadne takové rozhodnutí soudu odvoláním, musí odvolací soud zkoumat, zda byly splněny předpoklady jejího ustanovení opatrovníkem. Ukončení opatrovnické funkce zaniká buď odpadnutím důvodu, pro který opatrovnictví vzniklo anebo rozhodnutím soudu o odvolání opatrovníka.
Ústavní soud vychází z toho, že při ustanovení opatrovníka soud zvažuje splnění předpokladů a podmínek, stanovených zákonem: soud ustanoví opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem, anebo shledá-li k tomu jiný vážný důvod (§ 29 o. s. ř.).
Ústavní soud k dané problematice podotýká, že ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření. Tento závěr je možno opřít o skutečnost, že např. účastníku, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho adresy zůstala bezvýsledná. Soud by měl vyžadovat na žalobci, aby svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná povinnost nastává, jedná-li se o osobu zdržující se v tuzemsku. V uvedeném případě dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy nesplnily svou zákonnou povinnost vyhledávací. Obecné soudy aplikovaly na předmětnou věc ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř. a účastníkovi, jehož pobyt není znám, byl opatrovník (stěžovatelka) nesprávně ustanoven již bez ohledu na další potřebná šetření.
Ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 o. z. ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 18 odst. 1 o. z.) za předpokladu, nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem. Z logického a gramatického výkladu ustanovení § 27 o. z. vyplývá, že ustanovení § 27 odst. 3 by mělo být zřejmě aplikováno pouze ve vazbě na ust. § 27 odst. 2 cit. zák., tzn. v případě fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost byla rozhodnutím soudu omezena. Pak je dle citované právní úpravy zákonným zástupcem této osoby soudem stanovený opatrovník. Odhlédne-li Ústavní soud od této dikce, nemůže souhlasit s postupem obecných soudů, pokud se vůbec nezabývaly shora uvedeným zákonným předpokladem pro případné ustanovení stěžovatelky opatrovníkem, a to povinností zkoumat, zda nemůže být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která by splňovala podmínky pro ustanovení opatrovníkem.
V činnosti soudů v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně je třeba uvést, že soudy neprovedly dostatečná preventivní opatření případného střetu zájmů stěžovatelky a 2. vedlejšího účastníka. Stěžovatelce nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které opatrovnictví přináší a též jí nebyly poskytnuty náležité informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení práv opatrovance. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi námitkami uvedenými v opravných prostředcích a nevyužily případnou možnost nařídit jednání k jejich projednání. Ve smyslu ustanovení § 214 odst. 2 o. s. ř. sice jednání není třeba v dané věci nařizovat, avšak citované ustanovení na straně druhé umožňuje toto jednání soudu v odůvodněných případech nařídit. Takto konstruované ustanovení by mělo vést obecné soudy ke zvažování, zda v každém jednotlivém případě nejde o tak závažnou věc, v níž by měly být v této fázi řízení zjišťovány sporné skutečnosti, a jednání případně nařídit. V dané věci, dle názoru Ústavního soudu, k nařízení ústního jednání mělo dojít, a to vzhledem ke shora uvedeným závažným námitkám stěžovatelky.
Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Praze tak, jak je uvedeno v enunciátu nálezu, zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 16. října 2001