II. ÚS 105/01

Právo na soudní a jinou právní ochranu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (4)
Judikatura (3)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
II. ÚS 105/01
> Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat.
Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného krajským soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat novinový článek obsahující kritiku ohledně pomalého vyřízení věcí stěžovatelů, v němž byla obsažena spekulace o propojení soudu s některými politiky. Na tomto místě je třeba konstatovat, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je) objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Pokud jde o druhé hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na projednávání dané věci. Kromě toho z důkazu, který byl pro krajský soud rozhodující, nevyplývá ani, že by kritika směřovala proti konkrétnímu soudci, což bezprostřednost vzniklého vztahu ani vůči rozhodujícímu soudci příliš nepotvrzuje. Korektně formulované stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům. <
Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti společností 1) A. A., Velká Británie, 2) S., spol. s r. o., proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, 20 Nc 55/2000, 20 Nc 56/2000 a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků řízení 1) společnost C. K., spol. s r. o, a 2) K., výrobní družstvo invalidů, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, 20 Nc 55/2000, 20 Nc 56/2000, a ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavními stížnostmi (sp. zn. II. ÚS 104/01, III. ÚS 104/01, IV. ÚS 104/01, I. ÚS 106/01 a II. ÚS 105/01) ze dne 13. 2. 2001, které byly podány u Ústavního soudu dne 16. 2. 2001, společnost A. A. napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, jak jsou uvedena v záhlaví. Těmito usneseními krajský soud rozhodl o tom, že soudci Okresního soudu v Hodoníně - JUDr. J. K., JUDr. L. T., JUDr. D. Š., JUDr. Z. B., JUDr. J. F., JUDr. R. B., Mgr. K. B., JUDr. J. T., Mgr. K. Š. a Mgr. L. S. - jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věcech vedených u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 486/99, E 2029/98, E 2576/98, E 347/98, 2 E 525/99. Současně krajský soud uvedené věci přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jihlavě.
Následnou ústavní stížností (sp. zn. II. ÚS 211/01) ze dne 4. 4. 2001, která byla podána dne 6. 4. 2001, druhý stěžovatel, společnost S., spol. s r. o., jenž je hospodářsky spřízněný a personálně propojený osobou I. P. B. se stěžovatelem A. A. podal návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Brně z 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, jímž byli soudci Okresního soudu v Hodoníně JUDr. L. T., JUDr. D. Š., JUDr. Z. B., JUDr. J. F., JUDr. R. B., Mgr. K. B., JUDr. J. T., Mgr. K. Š. a Mgr. L. S. vyloučeni z projednávání a rozhodování věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 7 C 1703/99.
S ohledem na to, že byly podány návrhy, které spolu skutkově souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), použitého přiměřeně v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spojil tyto věci ke společnému řízení, vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou.
Stěžovatel A. A. Ltd. ve svých ústavních stížnostech poukazuje na to, že postupem Krajského soudu v Brně došlo k porušení jeho ústavního práva založeného čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu uvádí, že v rozhodčím řízení proti K., výrobnímu družstvu invalidů, dosáhl vykonatelného titulu, kterým byl nález čj. Rsp 94/93 ze dne 16. 12. 1997. Na základě něj byla pod sp. zn. E 347/98, E 2029/98, E 525/99 a E 2576/98 zahájena exekuční řízení (současně je vedeno pod sp. zn. 7 C 486/99 řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, jehož účastníkem je dále společnost C. K., s. r. o., jakožto žalobce). Stěžovatel si v souvislosti s uvedenými případy mnohokráte stěžoval zejména na průtahy řízení, přičemž některé stížnosti byly uznány za důvodné. Dne 19. 8. 2000 byl v Lidových novinách publikován článek "Britský podnikatel chce žalovat Český stát", ve kterém zástupce a majitel stěžovatele, I. P. B., vyslovil své negativní zkušenosti s podnikáním v ČR a s ochranou, kterou mu v této souvislosti soudy poskytují. Kriticky se vyjádřil, pokud jde o soudní ochranu, i v regionálním vysílání České televize. Dne 21. 9. 2000 sepsali soudci Okresního soudu v Hodoníně podání, adresované Krajskému soudu v Brně, ve kterém žádali o vyloučení z projednávání všech věcí stěžovatele a aby věci byly přikázány jinému soudu. Ve svém podání uvedli, že z vyjádření stěžovatele do tisku, televize a ze stížností adresovaných předsedovi Okresního soudu v Hodoníně vyplývá, že je namítána neprofesionalita, propojenost s politickými špičkami, policií a ovlivňování řízení, jakož i to, že stěžovatel se nemůže domoci svých práv a uvedený soud není ochoten mu poskytnout rychlou a účinnou pomoc. Toto jednání ovlivnilo jejich postoje k věcem stěžovatele i ke stěžovateli samotnému, že již nejsou schopni nestranného rozhodování. Medializace sporů stěžovatele jen z jeho hlediska negativně působí na rozhodování a i na mínění veřejnosti ve vztahu k nim. Na výzvu Krajského soudu v Brně pak stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem a projevem soudců Okresního soudu v Hodoníně. Podle jeho názoru nejsou dány důvody pro vyloučení těchto soudců, neboť jimi může být pouze jejich poměr k věci a k účastníkům a nikoliv jejich pocity, jež jsou vyvolány stížnostmi účastníka, medializací případu nebo dokonce míněním veřejnosti. Přístup soudců je v rozporu s jejich slibem dle § 37 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Stěžovatel ve svém vyjádření dále poukázal na čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, podle kterého je třeba vyloučit svévoli jak z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti soudu a přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Krajský soud v Brně shora citovaným usnesením rozhodl tak, že jmenovaní soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v daných věcech. V odůvodnění pak uvedl, že postup soudců Okresního soudu v Hodoníně nepovažuje za profesionální, jejich jednoznačné vyjádření však nelze přejít poukazem na jejich soudcovské povinnosti a nutnou profesionalitu a nadhled.
Ve vztahu k rozhodnutím Krajského soudu v Brně zastává stěžovatel názor, že tento soud upřednostnil subjektivní princip (tj. stanovisko soudců) nad principem objektivním, kterým je jejich závazek ve smyslu § 37 zákona o soudech a soudcích a § 14 o. s. ř. Rozhodnutím uvedeného soudu bylo porušeno právo na zákonného soudce, jehož pojmovým znakem je vyloučení svévole jak z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti soudu, přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Stěžovatel má být údajně "trestán" za to, že si stěžoval a věc negativně medializoval. Kolektivní vyloučení soudců u místně příslušného soudu, a to i těch, kteří ve věcech stěžovatele nerozhodovali, v konečném důsledku znamená podstatné zhoršení jeho postavení co do práva na rychlou a účinnou soudní ochranu, resp. projednání věci v přiměřené lhůtě a nepřímo i co do práva na přístup k soudu, neboť všem jeho sporům musí předcházet "přidělovací řízení" krajským soudem.
Stěžovatel S., spol. s r. o., ve své ústavní stížnosti uvádí, že vede proti K., výrobnímu družstvu invalidů, u Okresního soudu v Hodoníně spor o zaplacení 125.710,24 Kč s přísl. Dle názoru tohoto stěžovatele shora uvedeným postupem Krajského soudu v Brně došlo k porušení jeho ústavního práva založeného čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, přičemž svou ústavní stížnost odůvodňuje shodně s ústavními stížnostmi A. A. Ltd.
Dne 29. 6. 2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelů, obsahující shrnutí důvodů pro zrušení napadených rozhodnutí.
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 20 Nc 51/2000, 20 Nc 53/2000, 20 Nc 54/2000, Nc 55/2000 a 20 Nc 56/2000, Ústavní soud zjistil, že uvedený soud se zabýval návrhem všech soudců Okresního soudu v Hodoníně na jejich vyloučení z projednání a rozhodování dané věci. Tento návrh byl odůvodněn, jak bylo popsáno shora. V řízení krajský soud doplnil dokazování mj. o stížnosti zaslané stěžovatelem a o článek s názvem "Britský podnikatel chce žalovat český stát", uveřejněný v Lidových novinách dne 19. 8. 2000. Ke stížnostem tento soud uvedl, že jsou vcelku korektně formulované a lze těžko předpokládat, že by mohly vzbudit jakékoliv negativní vztahy soudců ke stěžovateli. Oproti tomu v citovaném článku jsou dle názoru krajského soudu obsaženy informace, které se mohou velmi hrubě dotknout profesionality a cti soudců Okresního soudu v Hodoníně, neboť pan B. zde přímo napadá soudce, že se začali vůči němu jinak chovat po údajné návštěvě K. ministrem Špidlou a poslancem Škromachem; od té doby se v případech stěžovatele nic nedělo. Vzhledem k tomu, že se soudci cítí být dotčeni podezřením p. B. v tisku, je logické, že by mohly vzniknout v současné době pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudců při jejich postupu v rozhodování a projednávání dané věci. Dle názoru krajského soudu je třeba postupovat podle § 14 a § 12 o. s. ř. a soudce vyloučit, a to i přesto, že stěžovatel na návrh soudců Okresního soudu v Hodoníně reagoval tak, že se nemá tyto soudce za podjaté a dokonce s kolektivním prohlášením soudců vyjádřil nesouhlas. K tomu Krajský soud v Brně uvedl, že soudci by měli být schopni i přes medializaci jejich práce a různé projevy účastníků do sdělovacích prostředků
abstrahovat
od těchto projevů souhlasu či nesouhlasu. Ovšem pokud soudci vyjádří sami, že mají problémy se zachováním objektivity, i když to krajský soud nepovažuje přímo za profesionální, lze těžko jejich jednoznačné vyjádření přejít s poukazem na jejich soudcovské povinnosti a nutnou profesionalitu a nadhled nad projevy nesouhlasu s jejich prací. Je třeba vzít v úvahu, že tisk a různá média mnohdy publikují neuváženě pronesené soudy či jiné skutečnosti, týkající se snad mediálně zajímavých kauz, a zbytečně tím komplikují vyřízení věci.
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2000, sp. zn. 38 Nc 159/2000, Ústavní soud zjistil, že i v tomto případě krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro vyloučení shora uvedených soudců Okresního soudu v Hodoníně, neboť mají, jak vyplývá z jejich vyjádření, negativní vztah ke stěžovateli, resp. k jeho statutárnímu zástupci, a tak lze mít pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců. Krajský soud dále uvedl, že není rozhodné, z jakých důvodů negativní poměr soudců ke stěžovateli vznikl. K vyloučení soudců nemůže sice vést pouze vyjádření o tom, že se cítí být podjatými, v daném případě je však zřejmý negativní vztah, který vyvolává pochybnosti, zda soudci mají dostatek schopnosti a vůle posuzovat projednávanou věc zcela nestranně.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti. Ten prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M. P.odkázal na odůvodnění rozhodnutí. Ve věci společnosti S., s. r. o., prostřednictvím předsedy senátu JUDr. M. Č. uvedl, že napadené usnesení je plně v souladu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny a § 14 odst. 1 o. s. ř. a je jím garantováno projednání věci nestranným soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně upozornil, že se nejedná o kolektivní vyloučení všech soudců a není pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že napadeným usnesením byla věc přikázána Okresnímu soudu v Jihlavě.
Stejně tak si Ústavní soud vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. K., výrobní družstvo invalidů, k ústavním stížnostem uvedlo, že se výroky I. P. B., který je osobně hospodářsky spřízněný a personálně propojený se stěžovateli, na adresu soudu, případně určitých soudců, mohou vést k tomu, že rozhodování soudců Okresního soudu v Hodoníně bylo ztíženo a že se mohli cítit podjatí. Dále se vyjádřil k některým otázkám týkajících se vlastního řízení před obecnými soudy. Druhý vedlejší účastník, společnost C. K., s. r. o., odkázal na své vyjádření ze dne 27. 11. 2000, zaslané Krajskému soudu v Brně, dle kterého by vyloučení všech soudců nemělo připadat v úvahu. Současně uvedl, že vedoucí pracovníci K., v. d. i, veřejně poukazovali na své spojení s politiky, státní správou, policií a Okresním soudem v Hodoníně, avšak v tomto ohledu mohlo jít o maximálně jednu konkrétní osobu a nikoliv soudce jako celek, případně mohlo jít o úmysl vedení družstva zastrašit své odpůrce. Dále tento vedlejší účastník považuje kolektivním vyloučením soudců Okresního soudu v Hodoníně za protiústavní, přičemž dle něj zůstává nevyjasněna otázka motivu postupu soudců uvedeného okresního soudu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podané stížnosti jsou důvodné.
Jádrem ústavních stížností je polemika stěžovatelů s názorem Krajského soudu v Brně, který dospěl k závěru, že v současné době mohou vzniknout pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudců Okresního soudu v Hodoníně při jejich postupu v rozhodování a projednávání věcí stěžovatelů, čímž jsou naplněny podmínky § 14 o. s. ř. Dle názoru stěžovatelů má čl. 38 odst. 1 Listiny vyloučit svévoli jak z hlediska procesních pravidel určování příslušnosti soudu, přidělování soudní agendy, tak i vyloučení soudců. Stěžovatelé mají za to, že krajský soud pochybil, když upřednostnil stanovisko soudců (subjektivní princip) před principem objektivním.
Z ústavněprávního pohledu považuje Ústavní soud v dané věci za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity
interpretace
a aplikace § 14 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny, ze strany obecných soudů, neboť jak již Ústavní soud k obsahu základního práva na zákonného soudce např. v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 a sp. zn. III. ÚS 293/98 z 21. 1. 1999 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 155 a sv. 13, č. 11) uvedl, součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Dále lze shodně se stěžovateli konstatovat, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti (viz NS 2 Cdon 828/96, Soudní
judikatura
3/2000, str. 113; shodně Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní řád - Komentář, 5. vydání, str. 56). Pokud jde o vztah zjevně nepřátelský, touto otázkou se zabýval Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94, když uvedl, že v daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou - označení rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek" a následná soudní dohra - je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba.
S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům pro vyloučení je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného krajským soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat novinový článek obsahující kritiku ohledně pomalého vyřízení věcí stěžovatelů, v němž byla obsažena spekulace o propojení soudu s některými politiky. Na tomto místě je třeba konstatovat, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je) objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Pokud jde o druhé hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného soudu, neboť nikoliv všichni vyloučení soudci se podíleli na projednávání dané věci. Kromě toho z důkazu, který byl pro krajský soud rozhodující, nevyplývá ani, že by kritika směřovala proti konkrétnímu soudci, což bezprostřednost vzniklého vztahu ani vůči rozhodujícímu soudci příliš nepotvrzuje. Korektně formulované stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům.
Po zhodnocení okolností daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah soudců k projednávané věci a účastníkům řízení, příp. jejich zástupců, a to minimálně těch soudců Okresního soudu v Hodoníně, kteří se na projednání věci vůbec nepodíleli, nenabyl takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit jejich podjatost; Ústavní soud je současně přesvědčen, že soudci uvedeného soudu - vědomi si svých ústavních povinností - jsou schopni ve věcech stěžovatelů rozhodovat nezaujatě a nestranně.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že Krajský soud v Brně tím, že vyloučil všechny soudce Okresního soudu v Hodoníně a přikázal podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc Okresnímu soudu v Jihlavě, resp. vyloučil soudce shora uvedené (případ sp. zn. 38 Nc 159/2000), aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v § 14 odst. 1 o. s. ř., porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavním stížnostem podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. července 2001