Pl. ÚS 7/2000

Výkon vojenské služby (261/2000 Sb.)

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (8)
Judikatura (2)
USPrVlM
Právo vlastnit majetek,nabývání majetku
USVyVoj
Výkon vojenské služby
Pl. ÚS 7/2000
> Smyslem ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.
Podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava ČR akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str. 1). Jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky. <
Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v plénu o návrhu na zrušení bodu 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, podaném stěžovatelem městem Plzeň, zastoupeným advokátem JUDr. J. S., spolu s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. 15 Co 426/99, takto:
Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy nazvané "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži", zrušuje.
Odůvodnění
I.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 3. 1999, sp. zn. 14 C 251/98, zamítl návrh stěžovatele proti odpůrci Českému červenému kříži, aby bylo určeno, že vlastníkem domu v Plzni, a pozemku v k.ú. Plzeň - město (dříve č. 4971) je stěžovatel.
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud zejména uvedl, že podaný návrh měl povahu určovací žaloby. V daném případě soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť stěžovatel neměl možnost jiným způsobem ovlivnit zápis v katastru nemovitostí, když jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsán Český červený kříž. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, prý přešlo právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona, přičemž tento majetek byl ke dni účinnosti citovaného zákona (tzn. ke dni 1. 7. 1992) prohlášen za vlastnictví Československého červeného kříže. Podle přílohy tohoto zákona je pod položkou č. 10 jako vlastník předmětných nemovitostí uveden Československý červený kříž.
Došlo prý tedy k situaci, že zákon č. 172/1991 Sb. prohlásil za vlastníka předmětného domu stěžovatele a zákon č. 126/1992 Sb. za něj prohlásil Československý červený kříž. Proto okresní soud vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, podle něhož je vlastníkem uvedených nemovitostí Český červený kříž a poněvadž se stěžovateli nepodařilo prokázat opak, odpovídá katastrální zápis skutečnému stavu věci. Z hlediska vztahu obou zákonů považoval okresní soud za speciální zákon č. 126/1992 Sb., jímž je předmětná nemovitost konkrétně specifikována (a který má tedy přednost), a za obecný zákon č. 172/1991 Sb. Protože k jedné věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví, dospěl okresní soud k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti je odpůrce (Český červený kříž) a stěžovatelův návrh zamítl.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (I.) ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem domu čp. 100 v Plzni, Pobřežní č. 15 (dále jen "předmětný dům"), potvrdil a (II.) ve výroku ohledně pozemku č.p. 10248 v k.ú. Plzeň (dále jen "předmětný pozemek") rozsudek změnil tak, že stěžovatel je vlastníkem tohoto pozemku.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud prohlásil za nepochybné, že stavba předmětného domu byla dokončena v roce 1933, z čehož plyne, že tento dům nemohl být předmětem kupní smlouvy, uzavřené ve Vídni již v roce 1906, takže tato kupní smlouva se mohla týkat toliko předmětného pozemku. O tom, že stěžovatel vlastnil předmětný pozemek, ostatně svědčí i výpis z pozemkové knihy z roku 1932. Usnesením Městského zastupitelstva v Plzni ze dne 27. 10. 1933 město věnovalo dům do trvalého a bezplatného užívání Československému červenému kříži.
Předmětný dům prý postavil z vlastních prostředků Spolek Československého červeného kříže, avšak nestal se jeho vlastníkem, neboť podle zásady "
superficies solo cedit
" stavba sledovala právní osud pozemku a "případné uvedení stavby v příslušné vložce pozemkové knihy bylo spíše informativní a nemělo větší význam". Vlastníkem této budovy se tedy stalo - jakožto majitel pozemku - město Plzeň, které také Spolku Československého červeného kříže vyplatilo náklady vynaložené na stavbu. K zestátnění obou nemovitostí došlo zřejmě v roce 1950. Je prý proto správné i tvrzení stěžovatele, že se obě nemovitosti staly dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tzn. ke dni 24. 4. 1991) vlastnictvím stěžovatele, což bylo následně uvedeno i v katastru nemovitostí.
Krajský soud dále dovodil, že po účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. (1. 7. 1992) je nutno odlišit právní osud domu a pozemku, neboť podle tohoto zákona stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Nemovitý majetek, uvedený v příloze, se prohlašuje ke dni účinnosti zákona za vlastnictví Československého červeného kříže. Protože v této příloze (pozn.: pod bodem 10) je uveden i předmětný dům a stavební parcela č. 89, došlo tím podle názoru odvolacího soudu k platnému nabytí vlastnického práva pro Československý červený kříž a stěžovateli vznikla povinnost toto vlastnictví respektovat. V době účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. stát sice nebyl vlastníkem budovy, která přešla do vlastnictví města, "avšak věc takto přešla se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat oprávněnému restituentovi nebo jako je tomu v dané věci, tomu, koho označí zákon". Navíc zákon č. 126/1992 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 172/1991 Sb. zákonem speciálním, jak uvedl již soud nalézací. V této části návrhu proto krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.
Ohledně pozemku č. p. 10248 však krajský soud dospěl k závěru, že tento pozemek ve vlastnictví Československého červeného kříže nebyl a uvedené vlastnické právo nevzniklo ani ze zákona, neboť zákon č. 126/1992 Sb., "ať již z jakýchkoliv důvodů", se o tomto pozemku nezmiňuje a vznik vlastnického práva Československému červenému kříži k němu proto nelze dovodit. Zápis v katastru nemovitostí byl tedy v tomto směru nesprávný. V tomto rozsahu tedy krajský soud stěžovatelovu návrhu vyhověl.
II.
V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku stěžovatel zejména uvedl, že jím byla porušena jeho ústavní práva, vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. Kromě toho namítl i porušení čl. 7 a čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci.
Namítanou protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. bude Československému červenému kříži vydán majetek státem, a to ten majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989, v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona. Stěžovatel se domnívá, že k přechodu vlastnictví na Československý červený kříž může v tomto případě dojít pouze za předpokladu kumulativního splnění všech zákonných podmínek, tzn. že se musí jednat o majetek státu, který byl Československému červenému kříži odňat v rozhodném období a že tento majetek spadá do okruhu věcí taxativně uvedených v příloze zákona č. 126/1992 Sb. Samotné uvedení nemovitosti v zákonné příloze prý proto nemá za následek přechod vlastnického práva k předmětnému domu na Československý červený kříž.
Smyslem zákona č. 126/1992 Sb. byla totiž náprava některých křivd způsobených Československému červenému kříži a nemůže se proto vztahovat na jiné případy, jež do kategorie majetkových křivd způsobených Československému červenému kříži nespadají. Při přípravě tohoto zákona se údajně vycházelo z chybných informací, neboť např. jako vlastník předmětného domu je v něm uveden československý stát - Bytový podnik města Plzně, ačkoliv ke dni účinnosti tohoto zákona byl již vlastníkem této nemovitosti stěžovatel. Navíc je k této stavbě naprosto mylně připojena stavební parcela, která svým číselným označením není totožná s pozemkem, na němž předmětný dům stojí a ani s tímto domem nijak nesouvisí. "Již zřejmá nesprávnost těchto údajů způsobuje oprávněné pochybnosti o celkové správnosti přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb., a z tohoto důvodu je třeba k tomu, aby byl naplněn účel § 6 odst. 1 cit. zákona, zkoumat v každém jednotlivém případě splnění ostatních podmínek předepsaných výše citovaným ustanovením."
Podle názoru stěžovatele je především nutno, aby předmětné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. ve vlastnictví státu, o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že u všech nemovitostí obsažených v citované zákonné příloze je jako jejich vlastník stát uveden. V daném případě však k rozhodnému dni nebyl předmětný dům ve vlastnictví státu, nýbrž obce (stěžovatele), což potvrdil v napadeném rozsudku i krajský soud.
Zároveň se prý zákon č. 126/1992 Sb. vztahuje pouze na majetek, který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989. "Odnětím majetku" prý však není možno zamýšlet odnětí jakéhokoliv užívacího práva, nýbrž pouze odnětí vlastnického práva či práva hospodaření. Právní předchůdce odpůrce (Československý červený kříž) však měl pouze právo dotyčný objekt trvale a bezplatně užívat a nesvědčilo mu právo vlastnické nebo právo hospodaření. Jestliže tedy v rozhodném období byl předmětný dům odňat, byl odňat stěžovateli a nikoliv Československému červenému kříži a pokud by vlastnické právo k němu přešlo podle zákona č. 126/1992 Sb. na Československý červený kříž, byla by tím porušena obecná právní zásada, že "nikdo nesmí požívat více práv, než mu náleží". S ohledem na nápravu křivd by tedy Československému červenému kříži mohlo opětovně vzniknout právo trvalého a bezplatného užívání předmětného domu, nikoliv však právo vlastnické.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, kterým se potvrzuje citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, a zároveň zrušit část I., bod 10. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. (označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži"), neboť vlastnické právo stěžovatele k předmětným nemovitostem bylo v napadeném rozsudku popřeno právě s odkazem na tento právní předpis.
III.
Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel spolu s ústavní stížností podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení bodu 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži", a poněvadž se Krajský soud v Plzni v napadeném rozsudku o tento bod opřel - což učinil i Okresní soud Plzeň-město - nastala uplatněním tohoto ustanovení (bodu 10 přílohy k zákonu) skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Proto Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil. Návrh na zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
IV.
K návrhu na zrušení citovaného ustanovení se podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna PČR uvedla, že zákon č. 126/1992 Sb. byl ve Federálním shromáždění předložen jako tisk č. 954 VI. volebního období a jako vlastník a zároveň uživatel předmětného nemovitého majetku byl (roz. v tomto zákonu) uveden "Čs. stát - Bytový podnik města Plzně". V důvodové zprávě k tomuto návrhu bylo řečeno, že předmětný dům byl postaven Spolkem Československého červeného kříže Plzeň v roce 1933 a že vlastnické právo bylo Československému červenému kříži odňato a přešlo na stát podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče. Z ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. prý vyplývá, že subjektem, na nějž účinností tohoto zákona přechází vlastnické právo, je stát, aniž by tím mohlo být předjímáno, kdo v době schválení zákona skutečně byl oprávněným majitelem a kdo je jím dnes. Účastník řízení (Poslanecká sněmovna) se shodně s navrhovatelem domnívá, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem na Československý červený kříž podle zákona č. 126/1992 Sb. může dojít toliko za předpokladu kumulativního splnění všech zákonem předepsaných podmínek, tzn. že se musí jednat o majetek ve vlastnictví státu, který byl Československému červenému kříži odňat v rozhodném období, přičemž tento majetek musí spadat do okruhu nemovitostí taxativně uvedených v příloze tohoto zákona. Samotné uvedení nemovitosti v zákonné příloze prý proto není dostatečným důvodem k přechodu vlastnického práva, neboť "zákon objektivně nemůže vést k přechodu vlastnického práva z jiné osoby, než ze státu, a nemůže se tudíž jednat o vyvlastnění." Bod 10. části I. přílohy k cit. zákonu proto nemůže být v rozporu s čl. 11 Listiny.
K namítanému rozporu s čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR Poslanecká sněmovna konstatovala, že smysl tohoto ustanovení spočívá v přiznání právní subjektivity územním samosprávným celkům. Napadený bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. nicméně toto právo městu Plzeň neodnímá, neboť se vztahuje pouze na otázku přechodu vlastnického práva k určitému souboru nemovitostí, nikoli k odnětí práva vlastnit majetek obecně.
Podle vyjádření Poslanecké sněmovny byl zákon č. 126/1992 Sb. přijat potřebnou většinou poslanců Sněmovny lidu i Sněmovny národů Federálního shromáždění, byl podepsán prezidentem republiky, předsedou FS a předsedou vlády ČSFR a následně byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Ze všech uvedených důvodů Poslanecká sněmovna prohlásila, že zákonodárný sbor jednal v roce 1992 v přesvědčení, že bod 10. části I. přílohy k zákonu č. 126/1992 Sb. byl v souladu s tehdy platným ústavním pořádkem. Své vyjádření uzavřela tím, že "je však na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení citovaného ustanovení posoudil jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí."
V.
Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně, se zaměřil na otázku, zda jsou splněny formální předpoklady přijetí napadeného zákona (ustanovení bodu 10. části I. jeho přílohy).
Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud shledal, že v daném případě byl dán důvod k zahájení řízení o konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť napadené zákonné ustanovení bylo v souzené věci obecnými soudy skutečně aplikováno, tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě byl citovaný zákon vydán ještě před nabytím účinnosti Ústavy ČR a že mu proto nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 309).
VI.
Ústavní soud tedy konstatuje, že mu nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Podaným návrhem je napadeno ustanovení bodu 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb., označené jako "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži", jež zní: "Dům v Plzni, Pobřežní ul. 15, čp. 100 - dům, stavební parcela č. 89, zapsané u SG Plzeň - město, list vlastnictví č. 10, č. ev. listu 9909, kat. území Plzeň - město. Vlastník: Čs. stát - Bytový podnik města Plzně. Uživatel: Čs. stát - Bytový podnik města Plzně." Přitom je zřejmé, že uvedení jednotlivých nemovitostí v příloze k citovanému zákonu má význam toliko se zřetelem na ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona" (odst. 1). "Nemovitý majetek uvedený v příloze tohoto zákona se prohlašuje ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona za vlastnictví Československého červeného kříže" (odst. 2). Z toho vyplývá, že účinností citovaného zákona (tj. ke dni 1. 7. 1992) došlo k zákonnému přechodu vlastnického práva (tedy
ex lege
) ze státu na Československý červený kříž. Zároveň je zřejmé, že se citovaný zákon mohl vztahovat toliko na ty nemovitosti, které v době účinnosti tohoto zákona vlastnil stát. To lze dovozovat jednak z dikce "Stát navrátí Československému červenému kříži majetek." v ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona, jednak i z obecné právní zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Je sice pravdou, že stát je - za podmínek stanovených v článku 11 odst. 4 Listiny (tedy ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu) - oprávněn majetek i vyvlastnit, nicméně v daném případě je zřejmé, že účelem zákona č. 126/1992 Sb. nebylo vyvlastnění nemovitostí jiným subjektům (a tedy ani stěžovateli) za účelem jejich přechodu do vlastnictví Československého červeného kříže, nýbrž toliko navrácení majetku, uvedeného v příloze zákona, který byl Československému červenému kříži v předmětném období odňat a který byl v době účinnosti zákona majetkem státu.
Jak Ústavní soud z předmětného soudního spisu (sp. zn. 14 C 251/98) zjistil a jak ostatně uvedly i obecné soudy v odůvodnění výše citovaných rozhodnutí, předmětnou nemovitost původně vlastnil stěžovatel město Plzeň a stejný subjekt byl podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí jejím vlastníkem i ke dni 28. 5. 1992 (č.l. 11 soudního spisu). Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 10. 1993 (č.l. 20) dále vyplývá, že Český červený kříž byl zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti "dle zákona č. 126/1992 Sb.". Ústavní soud tedy konstatuje, že původním vlastníkem předmětné nemovitosti byl stěžovatel město Plzeň, který své vlastnické právo k ní opětovně nabyl účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí dne 24. 4. 1991, avšak účinností zákona č. 126/1992 Sb. dne 1. 7. 1992 došlo k přechodu vlastnického práva k uvedené nemovitosti na Československý červený kříž.
Smyslem ustanovení § 6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, v části I., bodu 10. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. byla mezi nemovitým majetkem, který se vrátil Československému červenému kříži, uvedena předmětná nemovitost, jejímž vlastníkem v době nabytí účinnosti citovaného zákona nebyl stát, nýbrž město Plzeň. Zároveň se nejednalo o nemovitost, která byla v rozhodném období odňata Československému červenému kříži, nýbrž městu Plzeň. Město Plzeň - jak již bylo uvedeno - totiž předmětný dům vlastnilo již od doby, kdy byl v roce 1933 postaven a Československý červený kříž k němu měl pouze právo trvalého a bezplatného užívání. Lze proto předpokládat, že k zařazení předmětné nemovitosti do přílohy zákona č. 126/1992 Sb. došlo omylem, neboť napadená část přílohy zákona je ve zjevném rozporu s ustanovením § 6 odst. 1 tohoto předpisu.
Podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava ČR akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, str. 1). V souzené věci však Ústavní soud shledal, že napadené ustanovení bodu 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. je v rozporu již se samým principem legality; jedním ze základních předpokladů fungování právního státu je totiž i existence vnitřního souladu jeho právního řádu. Proto je také nutné, aby jednotlivé právní předpisy byly srozumitelné a aby z nich vyplývaly předvídatelné následky. V případě napadeného ustanovení je však zřejmé, že uvedené principy materiálního i formálního právního státu splněny nejsou. Jestliže totiž podle ustanovení § 6 odst. 1 citovaného zákona stát navrátí Československému červenému kříži majetek, který mu byl odňat v rozhodném období v rozsahu uvedeném v příloze tohoto zákona a zároveň napadený bod 10. části I. uvedené přílohy zmiňuje nemovitost, která v době nabytí účinnosti zákona č. 126/1992 Sb. již nebyla ve vlastnictví státu a nebyla Československému červenému kříži v rozhodném období ani odňata, jedná se o zjevný rozpor, který ve svých důsledcích vede (či může vést) k nesrozumitelnosti této části zákona a k obtížné předvídatelnosti jeho následků. Proto Ústavní soud usuzuje, že protiústavnost napadeného ustanovení, které je v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním výkladem, který za daných okolností možný není.
Ústavní soud dále dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích odporuje i čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, které chrání vlastnické právo; vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva umožňuje pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. V daném případě státní moc vlastnické právo stěžovatele porušila, a to cestou zákona, neboť do jeho vlastnického práva protiústavně zasáhla, aniž by mu za tento zásah přiznala náhradu. Tím se zákonodárce - byť to stěžovatel výslovně nenamítl - ve svých důsledcích dopustil i porušení článku 8 a článku 101 odst. 4 Ústavy, neboť v rozporu s nimi nerespektoval princip samosprávy územního samosprávného celku, v konkrétním případě právo stěžovatele (mimo jiné) vlastnit majetek a požívat ochrany vlastnického práva.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemohl zkoumat námitky stěžovatele, pokud spatřuje protiústavnost napadeného ustanovení zákona č. 126/1992 Sb. rovněž v rozporu s čl. 7 a s čl. 86 odst. 2 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb. a s čl. 4 odst. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o Československé federaci. To proto, že citované právní předpisy přestaly být podle čl. 112 odst. 2 Ústavy ČR č. 1/1993 Sb. součástí právního řádu České republiky tím, že je platná Ústava České republiky dnem 1. ledna 1993 výslovně zrušila.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl tak, že dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se v zákonu č. 126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, bod 10. části I. přílohy nazvané "Přehled nemovitého majetku, který se vrací Československému červenému kříži", zrušuje.
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. července 2000