IV. ÚS 200/97

Právo na soudní a jinou právní ochranu

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (9)
USPrnSO
Právo na soudní a jinou právní ochranu
IV. ÚS 200/97
>Ustanovení občanského soudního řádu o ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli podle § 29 odst. 2 o. s. ř. v daném případě nebyly zjištěny vyčerpávajícím způsobem a za této situace stěžovateli opatrovník ustanoven neměl být. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal, odňal tak stěžovateli možnost jednat před soudem a bez toho, že by stěžovateli byla dána písemná výpověď z nájmu bytu - a chyběla tak hmotněprávní podmínka pro rozhodování podle § 711 odst. 1 o.z., napadeným rozhodnutím přesto k výpovědi z nájmu přivolil, porušil tak nejen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale také čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.<
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. K proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 83/95-25, ze dne 24. 5.1996, za účasti Okresního soudu v Nymburce, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 83/95-25, ze dne 24. 5.1996, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu podanou dne 5. 6.1997, domáhá s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 83/95-25, ze dne 24. 5. 1996. K porušení jeho práva na soudní ochranu došlo podle stěžovatele postupem uvedeného soudu, který projednával žalobu M. M., podanou proti stěžovateli dne 18. 1. 1995, na přivolení k výpovědi stěžovatele z nájmu bytu v P. Palackého 71/ II (podle stěžovatele nesprávně označeného). Stejnopis žaloby ani předvolání k soudnímu jednání, které se soud snažil zajistit prostřednictvím policejních orgánů a justiční stráže, se stěžovateli nepodařilo doručit - jak stěžovatel tvrdí proto, že se při výkonu zaměstnání zranil, a v době od 25. 4.1995 do 17. 12. 1995 byl střídavě hospitalizován v pražských nemocnicích, lázních Jáchymov a dále pobýval u své přítelkyně v Praze, která se o něj v době pracovní neschopnosti starala. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 9. 4. 1996 ustanovil z uvedeného důvodu stěžovateli opatrovníka a při následujícím jednání dne 24. 5.1996 rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že k výpovědi z nájmu stěžovatele z předmětného bytu přivolil, aniž stěžovateli přiznal právo na bytovou náhradu. Tento rozsudek byl doručen opatrovníkovi, který v rozporu se svými povinnostmi nedbal zájmu stěžovatele, neboť nevyužil možnosti podat proti uvedenému rozsudku odvolání a získat tak potřebný čas pro podání informace stěžovateli. Tento rozsudek tak nabyl právní moci dne 20. 6.1996, ačkoliv se stěžovatel, jak tvrdí, do předmětného bytu, který nikdy trvale neopustil, vrátil již 14. 5.1996, a v něm se od tohoto data nepřetržitě zdržuje, neboť nemá jinou možnost uspokojení svých bytových potřeb. Ač tedy, jak dále v ústavní stížnosti uvedl, pobýval v místě zaměstnání, později v nemocnicích, lázních a domácí péči zcela legitimně, o řízení vedeném proti němu se nemohl dovědět a nemohl tak před soudem vytknout zjevné vady podání, jako např. chybné označení domu, a bylo mu tak rovněž znemožněno prokázat, že kdykoliv se zdržoval mimo předmětný byt, měl k tomu vážné důvody, takže výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h) o. z. nemůže být u něj dán. Nedostatečná péče o zájmy stěžovatele ze strany soudem ustanoveného opatrovníka a unáhlený postup soudu tak vedl k tomu, že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, nemohl se vyjádřit k prováděným důkazům, což pro něj v konečném důsledku znamená, že v případě výkonu rozhodnutí přijde o jedinou možnost uspokojování svých bytových potřeb. Je přesvědčen o tom, že jeho stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, a proto se dovolává aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Okresní soud v Nymburce v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti především namítl nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodů uvedených v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele, přičemž podle názoru soudu ústavní stížnost stěžovatele nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť napadené rozhodnutí je bez vlivu na širší okolí. Ve vyjádření dále soud poukazuje na to, že v předmětné věci byl stěžovateli ustanoven opatrovník podle § 29 odst. 2 o. s. ř., přitom podmínky pro ustanovení opatrovníka byly dodrženy. Stěžovateli byla žaloba poprvé doručována v únoru 1995 a vzhledem k tomu, že adresát nebyl zastižen, byla uložena po učiněné výzvě na poště. Soudce ve snaze o doručení pokračoval prostřednictvím justiční stráže v dubnu a červenci 1995 a konečně v období od září 1995 do března 1996, a to opět bezvýsledně, přitom také dotazem na Městském úřadě v P. se pokusil dovědět, zda se na dané adrese stěžovatel zdržuje, zjistil však pouze, že zde je hlášen k trvalému pobytu. Teprve po těchto úkonech soudu byl stěžovateli ustanoven opatrovník, když po uvedených pokusech o doručení žaloby bylo možno dovodit odůvodněný závěr, že skutečný pobyt stěžovatele nebyl znám. Byl proto využit institut opatrovníka podle § 29 odst. 2 o.s.ř., aby nedošlo k porušení ustanovení § 100 odst. 1 o.s.ř. Tento způsob řešení procesní situace je obvyklý, přiměřený a v daném případě vhodnější, než postup podle § 109 odst. 2 písm. a) o.s.ř., který přichází v úvahu jako jediná alternativa. Okresní soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 7 C 83/95, který si připojil, že údaje stěžovatele, obsažené v jeho ústavní stížnosti, týkající se průběhu soudního řízení, odpovídají skutečnosti. Dále z obsahu spisu plyne, že okresní soud před ustanovením opatrovníka stěžovateli se pokoušel bezvýsledně doručit žalobu prostřednictvím justiční stráže a strážníků Městské policie v P., aniž by se však prostřednictvím orgánů policie snažil tehdejší pobyt stěžovatele zjistit, zjistil pouze dotazem na městský úřad, že stěžovatel je trvale hlášen na uvedené adrese. Rozsudek přivolující k výpovědi z nájmu stěžovatele z předmětného bytu byl pak vydán na základě výpovědi žalobkyně, aniž byly v řízení, kromě listinných důkazů, provedeny další navržené důkazy svědků, sousedů stěžovatele, jejichž pomocí se soud mohl alespoň pokusit zjistit současný pobyt stěžovatele, případně jeho zaměstnavatele, který by zřejmě informace o jeho pobytu soudu mohl poskytnout. Tímto způsobem měl soud postupovat tím spíše, že jak je možno dovodit z obsahu žaloby, před jejím podáním u soudu nebyla stěžovateli písemná výpověď z nájmu bytu dána, když v textu žaloby se výslovně uvádí " . tato žaloba je zároveň písemnou výpovědí žalovaného z bytu". Především tento fakt (jakož i způsob ustanovení opatrovníka), z něhož je patrno, že stěžovateli vůbec písemná výpověď z bytu nebyla doručena, a přesto ze strany soudu bylo dáno k výpovědi přivolení, vedl Ústavní soud k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Jakkoliv totiž v daném řízení šlo pouze o vyřešení právního vztahu nájmu k bytu, dotýkajícího se přímo jen účastníků tohoto vztahu, spatřuje Ústavní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele právě v nedostatečně citlivém postupu soudu (který je Ústavou povolán k ochraně práv občanů) při ochraně práva, týkajícího se tak základní potřeby, jako je potřeba bydlení, a proto ústavní stížnost stěžovatele neodmítl, i když zaviněním na straně soudem ustanoveného opatrovníka (při jehož volbě by měl soud postupovat obezřetně) nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv stěžovatele.
Již z toho, co bylo shora uvedeno, vyplývá nesouhlas Ústavního soudu s postupem obecného soudu, a to především v tom, že ustanovil stěžovateli opatrovníka sice poté, co se mu bezvýsledně prostřednictvím různých orgánů doručit žalobu snažil, sám se však nijak tehdejší pobyt stěžovatele zjistit nepokusil a nevyčerpal tak všechny dostupné možnosti ke zjištění jeho pobytu. Přitom ustanovení opatrovníka musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady tohoto postupu řízení či nikoliv a i nepřítomnému účastníku řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů (rozhodnutí č. 21/71 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení občanského soudního řádu o ustanovení opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychlení vyřízení věci. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli podle § 29 odst. 2 o. s. ř. tak v daném případě nebyly zjištěny vyčerpávajícím způsobem, za této situace stěžovateli opatrovník ustanoven neměl být. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal, odňal tak stěžovateli možnost jednat před soudem a bez toho, že by stěžovateli byla dána písemná výpověď z nájmu bytu - a chyběla tak hmotněprávní podmínka pro rozhodování podle § 711 odst. 1 o.z. - napadeným rozhodnutím přesto k výpovědi z nájmu přivolil, porušil tak nejen čl. 38 odst. 2 Listiny, ale také čl. 36 odst. l Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. prosince 1998