Pl. ÚS 6/96

Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech (295/1996 Sb.)

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (9)
USSvDPr
Svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech
USZPPSo
Zrušení práv.předpisu-návrh soudu
Pl. ÚS 6/96
> Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii
abstraktní
. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.
Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení v zákoně o rodině je postavení dětí a osob zletilých nestejné. Nejde však o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. <
Ústavní soud ČR
rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu o návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, t a k t o :
Návrh se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í:
I.
Dne 28. 3. 1996 obdržel Ústavní soud České republiky návrh Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. (dále jen "zákon o rodině").
Krajský soud v Brně, v řízení o odvolání navrhovatele JUDr. I. I., proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 4. 1994, čj. Nc 702/94 - 13, ve věci nezrušitelného osvojení zletilé M. Z. dospěl k závěru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to s článkem 3 odst. 1 a 3, jakož i s článkem 1 v návaznosti na ustanovení Deklarace práv dítěte (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991), a proto se rozhodl pro postup podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Svým usnesením ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 16 Co 473/94, odvolací řízení přerušil a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění zákonů č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb.
V odůvodnění svého návrhu navrhovatel především v úvodu konstatuje, že napadené ustanovení
kogentní
povahy nedovoluje osvojení zletilého dítěte. Takto koncipované ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je podle jeho názoru v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.- v kontextu s Deklarací práv dítěte, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991. Poukazuje na článek 3 odst. 1 Listiny a článek 1 Listiny s tím, že rovnost práv občanů, tedy obecná platnost a zaručenost základních práv a svobod pro všechny občany a též obecně rovnocenná ochrana těchto práv je stěžejním principem právního řádu společnosti, a proto též je vyjádřena hned v úvodních pasážích základního zákona státu - Ústavy. Tento princip - z hlediska struktury právního řádu - může být prolomen pouze právní normou téže právní síly, vytvořené na základě týchž pravidel svého přijetí, která znesnadňují její negaci (čl. 9 odst. 1 Ústavy). Úvaha navrhovatele o rozporu ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině s předpisy vyšší právní síly, jak dále v odůvodnění svého návrhu uvádí, vychází z předpokladu, že zvýšená ochrana práv dětí (nezletilých) je sama o sobě narušením shora uvedeného principu, avšak narušením, které uvedenému principu plně koresponduje, neboť je odůvodněna Listinou (čl. 32 odst. 1 věta druhá) a jednak též Deklarací práv dítěte. Meze této ochrany jsou též těmito předpisy dány - z článku 32 odst. 1 Listiny vyplývá, že se jedná o zvláštní ochranu, z Deklarace je pak nutno dovodit, že tyto meze jsou dány tím, že dítě zvláštní ochranu potřebuje pro svou tělesnou a duševní nezralost. Z uvedeného (a též i z celkové koncepce Deklarace práv dítěte) je nutno dovodit, že se jedná o ochranu těch práv, která není dítě schopno si zabezpečit samo, přičemž tato ochrana směřuje, resp. má dítě chránit, proti svévolným zásahům ostatních subjektů - osob, státu a institucí - např. právo dítěte na jméno, státní příslušnost (čl. 7 Deklarace), na zachování totožnosti (čl. 8 Deklarace), na svobodu projevu, myšlení, svědomí, náboženství, sdružování, shromažďování (čl. 13 - 15 Deklarace), zákaz trestů, násilí (čl.19 Deklarace), právo na humanitární pomoc v případě ozbrojeného konfliktu (čl. 38 Deklarace) a podobně. Těmito mezemi je vymezena zvláštnost ochrany práv dítěte, a pokud se výjimečná ochrana dítěte v těchto mezích prostřednictvím předpisů nižší právní síly (zákonů) aplikuje do konkrétního právního života, pak nelze hovořit o tom, že by taková ochrana byla v rozporu s principem rovnosti práv všech občanů. Na druhé straně je však nutno dovodit, že tam, kde výlučná ochrana práv dítěte nevyplývá z principů vyjmenovaných v Deklaraci práv dítěte, je již v rozporu s principem rovných práv pro všechny občany. K tomuto navrhovatel dodává, že čl. 21 Deklarace, věnující se osvojení, má za účel chránit dítě proti zneužití institutu osvojení, avšak nestanoví výlučné právo pouze dítěte na osvojení.
Současná úprava osvojení je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte na osvojení. Toto právo však dle názoru navrhovatele (je-li koncipováno jako tzv. zvláštní právo) není zahrnuto v mezích zvláštní (výlučné) právní ochrany dítěte, která je dána Deklarací práv dítěte, a proto je v rozporu s principem rovnosti občanů v právech (čl. 1 Listiny). Navrhovatel tímto, jak zdůrazňuje, neodpírá právo dítěte na osvojení, pouze zastává stanovisko, že je protiústavní, je-li toto právo koncipováno jako výlučné právo nezletilého dítěte.
Poukazuje dále na to, že současná právní úprava osvojení vychází z původní koncepce osvojení jako nahrazení rodinných vztahů tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů, zpřetrhány a má za úkol chránit především práva nezletilého dítěte - na zajištění řádné výchovy, odpovídající výživy a řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Pomíjí však, že mohou existovat i důvody a zájem ostatních na osvojení, že osvojení zasahuje nejen do rodinně právních vztahů, ale prostřednictvím těchto vztahů i do vztahů např. majetkoprávních, bytových apod. (pokud se týká vztahů právních) a neméně i do vztahů společenských. V této souvislosti navrhovatel odkazuje také na to, že i některé okolní státy institut osvojení zletilého znají. Navrhovatel uznává, že zákon svou celkovou koncepcí vychází z principu, že lze osvojit pouze nezletilé dítě, a tak jsou také stavěny podmínky pro osvojení, ale vzhledem k tomu, že pouze v napadeném ustanovení je tento princip vyjádřen kogentně, závěrem navrhuje buď zrušení uvedeného ustanovení jako celku, anebo s ohledem na jazykové a logické vyjádření kogentnosti tohoto ustanovení spojkou "a to" zrušení těchto slov v napadeném ustanovení, tak, aby nové ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině znělo: "Osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu".
II.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že znění § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. nebylo v průběhu doby nijak měněno. Dílčí novely č. 132/1982 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 72/1995 Sb. zákona o rodině se znění napadeného ustanovení nedotkly.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud ČR návrh Krajského soudu v Brně Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 25. dubna 1996 tehdejší předseda Poslanecké sněmovny potvrdil, že zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, byl schválen potřebnou většinou poslanců Národního shromáždění dne 4. 12. 1963, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Ve vyjádření dále uvádí, že Úmluva o právech dítěte (dále jen "Úmluva") ve své preambuli stanoví, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a že dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm. V souladu s tím pak Listina stanoví v čl. 32 odst. 1 zvláštní ochranu dětí. Podle čl. 20 odst. 1 a 2 Úmluvy dítě dočasně nebo trvale zbavené rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. Stát zabezpečuje takovému dítěti náhradní péči v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím. Osvojení dítěte je významným rozhodnutím o jeho osobním stavu, a proto je třeba vždy pečlivě zjišťovat, zda jsou všechny předpoklady pro osvojení splněny. Osvojit lze pouze nezletilce. Osvojení však musí být osvojenci ku prospěchu. Jde o základní princip úpravy osvojení. Všechny další podmínky, které zákon konkretizuje, v podstatě směřují k tomu, aby tato základní podmínka byla naplněna. V žádném případě nelze rozumět prospěchem pro osvojené dítě pouze materiální zabezpečení. Účelem tohoto institutu je v co největší možné míře vytvořit vztahy, které jsou mezi rodiči a jejich dětmi, tam, kde se přirozené podmínky pro rodičovský vztah nemohou v plné míře uplatnit. K argumentaci návrhu Krajského soudu v Brně, kde je uvedeno, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly - ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., upozorňuje vyjádření na skutečnost, že Listina, jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, byla uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kde v § 1 odst. 1 bylo stanoveno, že ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou. Toto nadústavní pojetí Listiny Ústava České republiky nepřevzala do pozitivní ústavní úpravy a nahradila je článkem 3. Stanovila tak, že Listina má tutéž právní sílu jako Ústava a další součásti ústavního pořádku. V závěru vyjádření se pak konstatuje, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb., zákona č. 234/1992 Sb., a nálezu Ústavního soudu č. 72/1995 Sb., nebo část ustanovení § 65 odst. 2 téhož zákona vyjádřené slovy "a to" není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky ani s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Své vyjádření pak uzavírá s tím, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení zákona o rodině a vydal příslušné rozhodnutí.
III.
Navrhovatel odůvodňuje svůj návrh na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině jeho rozporem s čl. 3 odst. l a 3 a čl. 1 Listiny v návaznosti na Úmluvu o právech dítěte. V podstatě zastává názor, že současná úprava osvojení v zákoně o rodině je koncipována jako výlučné právo nezletilého dítěte a napadené ustanovení, v němž je tato zásada vyjádřena kogentním způsobem, tak poskytuje nezletilému dítěti zvláštní ochranu jeho práv, která jde nad rámec Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny. Tím se dostává do rozporu s principem rovnosti a zákazem diskriminace, neboť představuje privilegování nezletilých dětí v jejich právech na osvojení oproti osobám zletilým.
Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda stanovené podmínky osobní působnosti napadené právní normy neporušují zásadu rovnosti v právech obecně vyjádřenou v čl. l Listiny a zaručovanou a konkretizovanou čl. 3 odst. l Listiny, podle něhož základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Ústavní zásadu rovnosti, v právech zakotvenou v čl. l Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii
abstraktní
. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti, v uvedeném článku zakotvené, jako rovnosti relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů (nález Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č.11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.
Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na zrušení ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině je třeba mít na zřeteli celkovou úpravu institutu osvojení v zákoně o rodině. Sám pojem osvojení tento zákon přímo nevymezuje. Platná právní úprava institutu osvojení v zákoně o rodině normuje jak způsob vzniku osvojení, tak i jeho právní následky. Pro účely rozhodování Ústavního soudu o návrhu navrhovatele je významný samotný způsob vzniku osvojení, především samotný akt, kterým osvojitel přijímá cizí dítě za své a kterým vytváří pro osvojené dítě nové výchovné a rodinné prostředí. Tento akt podle platné právní úpravy je završen rozhodnutím soudu majícím
konstitutivní
účinky, k jehož vydání však bez právně relevantního chování osvojitele nemůže dojít. Z hlediska zachování principu rovnosti je proto třeba především posuzovat postavení osvojitelů. Je to totiž vůle budoucího osvojitele, která je nejen nezbytným, ale také určujícím a prvotním předpokladem vzniku osvojení. (Podle § 63 zákona o rodině je možno řízení o osvojení zahájit pouze k návrhu budoucího osvojitele, který také svým návrhem - jímž je soud zcela vázán - během řízení disponuje.) Právě z tohoto důvodu je třeba právo na osvojení (chápáno z pohledu teorie práva jako právo subjektivní) vztáhnout především k osvojitelům. Ve vztahu k nim pak porušení principu rovnosti rozhodně dovozovat nelze. Postavení všech osvojitelů je z hlediska platné úpravy stejné, všichni mohou osvojit pouze dítě nezletilé. Zbývá tedy posoudit otázku, která tvoří podstatu návrhu navrhovatele, totiž otázku, zda zákonodárce neporušil zásadu rovnosti tím, že nezahrnul do okruhu potenciálních osvojenců také osoby zletilé. Z hlediska platné právní úpravy institutu osvojení je postavení dětí a osob zletilých nepochybně nestejné. Podle Ústavního soudu však nejde o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž přirozená, objektivně existující a evidentní odlišnost mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými, odlišnost daná naléhavostí potřeby zajistit náhradní rodinné vztahy právě u dětí nezletilých. Rozdíl, který tak zákonodárce mezi nezletilými dětmi a osobami dospělými v napadeném ustanovení činí, nelze proto považovat za neodůvodněný či stanovený libovolně, ani za diskriminující. (Podobné rozdíly, byť ne zcela srovnatelné, lze ostatně najít i v dalších právních odvětvích našeho právního řádu, a to například v ustanovení § 479 o.z., které u nepominutelných dědiců přiznává výhodnější postavení potomkům nezletilým v poměru k potomkům zletilým, obdobně trestní právo z obecných podmínek trestní odpovědnosti vyčleňuje skupinu mladistvých, pro niž stanoví odlišně podmínky i obsah trestní odpovědnosti).
Pokud pak navrhovatel v odůvodnění svého návrhu poukazuje na existenci i jiných důvodů pro osvojení, než je náhrada rodinných vztahů, tam, kde jsou tyto vztahy, ať již z objektivních či subjektivních důvodů zpřetrhány, a v této souvislosti odkazují také na dřívější právní úpravu osvojení platnou na území našeho státu, případně v některých okolních státech, k tomu je třeba uvést, že posoudit otázku účelnosti a vhodnosti rozšíření okruhu osvojenců i na osoby zletilé, je pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud, kromě případů zjištění neústavnosti - a tak tomu, jak plyne ze shora uvedeného, v případě napadeného ustanovení není - zasahovat nemůže.
Konečně na závěr je třeba uvést, že článek 3 odst. 3 Listiny, jehož se navrhovatel rovněž dovolává (aniž by však svůj návrh v tomto směru blíže zdůvodnil), stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, na posuzované ustanovení tedy evidentně nedopadá. Z důvodů shora uvedených je Ústavní soud toho názoru, že ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině není v rozporu s článkem 3 odst. 1 a 3 a článkem 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.
P o u č e n í:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 5. listopadu 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. V.K.
Nález a jeho odůvodnění vychází jednoznačně z takové
interpretace
ustanovení § 65 odst. 2 cit. zákona, která vylučuje osvojení jiných osob, než nezletilců. Z celkového kontextu zákona a z formulace dotčeného ustanovení (slova: "a to") dovozuje, že zákon výslovně omezuje možnost osvojení pouze na nezletilé osoby a tímto určením vylučuje jakékoli jiné použití institutu osvojení, zejména též osvojení osob, které nejsou v tomto ustanovení výslovně uvedeny.
Návrh Krajského soudu v Brně na zrušení tohoto omezení poukazuje na původ této právní úpravy, která má za úkol chránit především práva nezletilého dítěte na zajištění řádné výchovy, odpovídající výživy a na řádný a zdravý vývoj dítěte v dospělého jedince. Poukazuje rovněž na to, že zákonná úprava opomíjí skutečnost, že mohou existovat i důvody a zájem na osvojení také zletilých osob a pomíjí rovněž, že osvojení zasahuje nejen do rodinných vztahů, ale prostřednictvím nich i do vztahů majetkoprávních, bytových a společenských.
Tuto úvahu nelze odbýt pouze poukazem na pozitivní omezení institutu osvojení na nezletilce, protože právní redukce institutu osvojení na osoby nezletilé je "
eo ipso
" rovněž radikálním zásahem státu do osobního a rodinného života a jeho uspořádání ve vztahu k osobám zletilým. Vycházíme-li z toho, že stát je založen na úctě k právům a svobodám člověka (čl. 1 Ústavy ČR) a že státní moc slouží občanům, je omezování lidské svobody ústavně odůvodnitelné jen, jestliže takové omezení vykazuje zřetelný a dostatečně silný veřejný zájem.
Vzhledem k ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které potvrzuje právo každého na respektování svého osobního a rodinného života a jež dává státu "právo zasahovat jen v nezbytných případech veřejného zájmu", měl by být v případě zákazu osvojení zletilých osob veřejný zájem na tomto osvojení zcela zřetelně patrný. Tomu tak ve skutečnosti není.
Zákon o rodině vychází při úpravě osvojení primárně ze vztahu rodičů a nezletilých dětí. Ve skutečnosti právě toto zdánlivé "
privilegium
" obsahuje soustavu podmínek, jejichž splnění má ochranu zájmů nezletilých zajistit, a to z toho důvodu, že jsou ve věku, ve kterém nemohou sami ani právně jednat ani své vlastní zájmy plně rozpoznat. Logika osvojení musí proto být chápána opačně: úprava osvojení nezletilých není žádnou výsadou a žádným privilegiem, ale je naopak omezením možnosti osvojení, vazbou na splnění zvláštních podmínek a předpokladů a na součinnost státu. Tato omezení jsou opodstatněná věkem osvojence. Naproti tomu u osob zletilých lze logicky předpokládat, že podmínky osvojení mohou být volnější, než u nezletilých dětí, protože jde o osoby, které jsou schopny právně jednat a rozpoznat své zájmy. Přesto však je logika zákona opačná. Místo volnější úpravy osvojení je osvojení zletilých zakázáno. Tímto zákazem stát, aniž by šlo o nezbytný případ veřejného zájmu, jedná v rozporu s principem minimalizace státního zásahu do osobního a rodinného života a omezuje základní svobody člověka, které nejsou ani zákonodárci k volné dispozici.
V neposlední řadě je třeba vidět i to, že dosavadní právní úpravou se Česká republika zřetelně liší od většiny ostatních evropských států, které vesměs osvojení zletilých připouštějí, což není okolnost zanedbatelná z hlediska příprav vstupu do Evropské unie.
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem je návrh Krajského soudu v Brně na to, aby nové ustanovení § 65 odst. 2 zákona o rodině, znělo "osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu" odůvodněný a ústavně konformní.
V Brně 19. listopadu 1996
ODLIŠNÉ STANOVISKO
JUDr. V.P.
Toto odlišné stanovisko nejprve vyslovuje plný souhlas s odlišným stanoviskem soudce JUDr. V.K. v uvedené věci. Považuje však za nutné dále zdůraznit, že zamítnutí návrhu Krajského soudu v Brně v předmětné záležitosti není ani správné ani logické. Jak již vyplynulo z předchozího odlišného stanoviska, lze omezovat lidskou svobodu jen tehdy, je-li na tom zřetelný a dostatečně silný veřejný zájem a jsou-li dodrženy ostatní zákonné záruky. Takový veřejný zájem zde však není, nelze jej zjistit ani vykonstruovat. Naopak v tomto konkrétním projednávaném případě vychází najevo, že k adopci mělo dojít v prvé řadě v zájmu upevnění nové rodiny, která vznikla ze dvou rodin neúplných. Zde je veřejný zájem již dostatečně patrný, je zcela opačného zaměření, tj. nesměřoval by k omezení lidské svobody, a podpora takových záměrů rodiny je dána již článkem II. základních zásad zákona o rodině, když prohlašuje, že rodina založená manželstvím je základním článkem společnosti, která chrání všestranně rodinné vztahy. Toto ustanovení je ostatně konformní s čl. 23 Paktu o občanských a politických právech a s čl. 10 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Nedostatek veřejného zájmu na zábraně
adopce
zletilých osob se ostatně projevil i v dikci zákona o rodině v § 65 odst. 2: "Osvojit lze nezletilého jen je-li mu osvojení ku prospěchu", která je interpretována jako nesouhlas zákonodárce s aplikací institutu
adopce
i v případě osob zletilých, ačkoliv žádný zákaz z ní i při laickém výkladu nevyplývá. Skutečnost, že zákon samostatně neupravil osvojování nezletilých osob, rovněž nelze pokládat za zákaz. Zákon o rodině nikde neuvádí, že
adopce
zletilých je nepřípustná ani nepoužívá jiného výrazu, který by zákaz činil nepochybným. A tak i zde je nutno vyjít z Listiny základních práv a svobod, z jejího čl. 2 odst. 3, kde se uvádí, že každý může činit, co není zákonem zakázáno. Interpretací, která vedla k zamítnutí návrhu Krajského soudu v Brně, v tomto případě byla porušena práva zletilých osob jako osvojenců či osvojitelů.
Jiný výklad, který se sice odchyluje od běžné praxe soudů, by nebyl ani logický, protože
adopce
, nikoliv jako jednorázové rozhodnutí, ale jako trvalá aplikace právního institutu, běžně existuje (na území České republiky od r. 1811 do r. 1950) a i zákon o rodině současně platný v § 73 odst. 2 počítá s tím, že osvojenec dosáhne věku dospělosti,
adopce
tím okamžikem nezaniká a zletilá osoba zůstává osobou adoptovanou. Potvrzuje tedy výše uvedené stanovisko, že citovaný § 65 odst. 2 zákona o rodině nebyl míněn jako zákaz. Ze zákona také nevyplývá, že
adopce
je výlučným právem nezletilého dítěte na osvojení, nýbrž lze z něj nejvýše dovodit, že
adopce
zletilých není upravena, ale není zakázána. Rozhodně ani ze zákona ani z jeho výkladů neplyne, že by potlačování
adopce
zletilých osob bylo v zájmu občanů, společnosti či v jiném veřejném zájmu.
Ústavní soud měl tedy dostatek důvodů i podkladů, aby zjistil, že v tomto případě je nutno odstranit protiústavní stav a vyhovět návrhu Krajského soudu v Brně ve věci osvojení zletilých osob.
V Brně dne 26. 11. 1996