7 A 163/2002 - 53

Správní řízení a doručování oznámení o zahájení řízení

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Předpisy ČR (2)
Ej 161/2004
Správní řízení: doručování oznámení o zahájení řízení
Nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení (§ 18 odst. 3 správního řádu) je v řízení zhojen, jestliže z vyjádření účastníka k doručované písemnosti je zřejmé a nepochybné, že rozhodnutí přijal a dále činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. S takovým nedostatkem formy nelze spojovat zkrácení účastníka na právech, neboť ten se o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl a měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.3.2004, čj. 7 A 163/2002-53)
Věc:
Miroslav K. v H. proti Komisi pro cenné papíry o uložení pokuty.
Dne 8.1.2002 žalovaná se žalobcem zahájila správní řízení, a to na základě zjištění, že žalobce jako člen představenstva akciové společnosti T. porušil své povinnosti upravené v ustanovení § 183a odst. 11 písm. a) a b) obchodního zákoníku; žalobce totiž poté, co byl seznámen se záměrem nabídky převzetí učiněným akciovou společností P., realizoval jako člen představenstva akciové společnosti T. veřejný návrh na koupi vlastních akcií, čímž došlo k souběhu obou nabídek.
Na zahájení správního řízení reagoval žalobce svým podáním ze dne 16.1.2002, v němž prostřednictvím svého zástupce JUDr. Ing. Václava Š. požádal o prodloužení lhůty pro vyjádření k zahájenému správnímu řízení, které žalované zaslal dne 21.1.2002. Před vydáním rozhodnutí dala žalovaná žalobci ve smyslu § 33 odst. 2 správního řádu možnost, aby se vyjádřil k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění; poté dne 6.5.2002 vydala rozhodnutí, kterým žalobci podle § 9 odst. 3 zákona o Komisi pro cenné papíry za porušení jeho povinností jako člena představenstva akciové společnosti T. dle § 183a odst. 11 písm. a), b) obchodního zákoníku uložila pokutu ve výši 100 000 Kč. Rozhodnutí o uložení pokuty bylo doručeno žalobci v souladu s § 25 odst. 3 správního řádu dne 13.5.2002.
Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce v zákonné lhůtě rozklad, o kterém na základě návrhu rozkladové komise rozhodlo Prezidium Komise pro cenné papíry tak, že změnilo výrok rozhodnutí vztahující se k žalobci a snížilo uloženou pokutu na částku 50 000 Kč. Rozhodnutí prezidia bylo žalobci doručeno v souladu s § 25 odst. 3 správního řádu dne 30.9.2003.
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení posledně uvedeného rozhodnutí. Žalobce mj. namítal nesprávný postup žalované při doručování rozhodnutí, a to jak rozhodnutí o uložení pokuty, tak rozhodnutí o rozkladu. Pochybení žalované spatřuje žalobce v tom, že obě výše uvedená rozhodnutí mu nebyla doručena v souladu s § 25 odst. 3 správního řádu do vlastních rukou, ač se dle jeho názoru jednalo o rozhodnutí, kterými se mu ukládá něco osobně vykonat.
Žalobce rovněž namítal rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaná žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s jeho zahájením, čímž došlo ke zkrácení jeho práv. Žalobce ve správních rozhodnutích žalované také postrádal přezkoumatelnou úvahu o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila výši pokuty.
Vrchní soud v Praze o věci do 31.12.2002 nerozhodl, a proto ji k dokončení řízení převzal Nejvyšší správní soud; ten rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).
Z odůvodnění:
Pokud se týká pochybení žalované spočívajícího v nesprávném postupu při doručování rozhodnutí o uložení sankce a rozhodnutí o rozkladu, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce udělil plnou moc k zastupování JUDr. Ing. Václavu Š., kterému pak žalovaná v souladu s ustanovením § 24 odst. 4 a § 25 odst. 3 správního řádu doručila obě výše uvedená rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty ani rozhodnutí o rozkladu však nepatří mezi rozhodnutí, kterými by se ukládalo žalobci osobně v řízení něco vykonat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000). Povinnost doručit rozhodnutí žalobci i jeho zástupci ve smyslu § 25 odst. 3 správního řádu by nastala pouze v případě, kdy by byla požadována osobní účast žalobce ve správním řízení. To však v daném případě nenastalo, a proto žalovaná neměla povinnost doručit písemnosti vedle zástupce žalobce i žalobci (§ 25 odst. 3 správního řádu).
Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani žalobcem namítané zkrácení jeho práv ve správním řízení tím, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 správního řádu, protože žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s jeho zahájením.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení byl v řízení zhojen, neboť žalobce ve svém vyjádření k tomuto rozhodnutí potvrdil jeho doručení a prostřednictvím svého zástupce pak činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. Žalobce se tedy o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl, měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit, a také tak učinil (srov. Boh. A 1599/22). Žalobce nebyl tedy v řízení před správním orgánem na svých právech nikterak zkrácen.
Nejvyšší správní soud však považuje za důvodnou žalobcovu námitku, že ve správních rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila žalovaná výši pokuty.
Pokutu podle § 9 odst. 1, 3 zákona o Komisi pro cenné papíry je možno uložit členu představenstva cílové společnosti dle § 183a odst. 11 obchodního zákoníku v případě, že tento speciální subjekt, u něhož je schopnost nést následky vlastního protiprávního jednání vázána právě na způsobilost mít ono kvalifikované právní postavení, se dopustí jednání, které je v rozporu s citovaným ustanovením, tedy svým jednáním poruší princip neutrality a ohrozí právem chráněný zájem. V daném případě jde o odpovědnost, která má znaky odpovědnosti objektivní, tedy o odpovědnost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímu vyvození je nutné prokázat protiprávní jednání subjektu, v tomto případě žalobce jako fyzické osoby, vykonávající funkci člena představenstva akciové společnosti.
Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi pro cenné papíry stanoví, že při ukládání opatření k nápravě a sankcí Komise vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sankce je Komise dále povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá, a vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby.
Jak patrno, ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi uvádí demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6.5.2002 vyplývá, že se žalovaná při stanovení výše pokuty výslovně zabývala závažností a následky žalobcova protiprávního jednání. V odůvodnění rozhodnutí se však ostatními jmenovanými kritérii zabývala velice povrchně, zvláště pokud se týkalo povahy a způsobu protiprávního jednání, kterého se dopustil žalobce osobně.
Z rozhodnutí o rozkladu proti označenému rozhodnutí pak vyplývá, že se ani rozkladový orgán – Prezidium Komise pro cenné papíry – v odůvodnění, ve kterém se překrývají jednotlivá odůvodnění vztahující se k pokutám uloženým různým účastníkům řízení (navíc za porušení rozdílných právních povinností), podrobně nezabýval povahou a způsobem žalobcova protiprávního jednání. I on se omezil na pouhé konstatování, že žalobce se dopustil tohoto protiprávního jednání tím, že podepsal informační dopis akcionářům a pokyny pro vyplnění plné moci.
Pokud tedy správní orgán I. stupně uvedl a odůvodnil jen některá kritéria pro stanovení pokuty a orgán II. stupně ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně neuvedl a dostatečně neodůvodnil všechna zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení.
Institut správního uvážení v rozhodnutí obsahujícím několik výroků, rozličné účastníky řízení, sankce za porušení různé právní povinnosti apod. při své realizaci – s ohledem na jeho možnou přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům řízení – vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna. Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další – v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená – kritéria byla vzata v úvahu, a pokud k dalším kritériím správní orgán již nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil.
(aty)
Zpět na text

Související dokumenty