5 Afs 80/2012 - 18

§  ×
AA  
Sdílení poznámky:
Obsah Typ obsahu
Judikatura (3)
x xxx xxxxxxx x xx
xxxxx xxxxxxxxx
xxxxxxxx
xxxxxx xxxxxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxx
xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: L. M., zast. JUDr. Milanem Veverkou, advokátem se sídlem U Hřiště 470, Nxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xx xxxlem Na Jízdárně 3, Ostrava), o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2012, č. j. 22 Af 12/2010 - 50,
takto:
xx
xxxxxxx xxxxxxxx
xx xxxxxxx
xxx
xxxxxxxxxx
xx
xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx
xxxxxxxxxx
x
xxxxxxxxxxx
xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxx xx x2. 2009, č. j. 865/08-1302-803062, k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Havířově (dále jen „správce daně“) ze dne 7. 11. 2007, č. j. 9xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xbdobí 1. čtvrtletí 2004, dubna 2004, května a června 2004, 3. čtvrtletí 2004 a 4. čtvrtletí 2004.
Žalobce napadl rozhodnutí původního žalovaného žalxxxx x xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxxx xx xx xx xx xxxxxxx x xxx xxxxxxx
xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xx x xxxxxx xxxxxxxxh spisů zjistil, že žalobci byla daňová povinnost vyměřena podle pomůcek, když stanovení daně dokazováním nebylo možné. V průběhu odvolacího řízení bxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxx xx xx xxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxídal otázku týkající se určení výdajů připadajících na určenou částku vydělaných provizí. Krajský soud též uvedl, že z obsahu správních spisů zjistilx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxx rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 28. 12. 2009, tj. pět dnů po doručení žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím původního žalovaného ze dne 7. 1xx xxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxx xxx xxx xxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx období 1. čtvrtletí 2004, dubna 2004, května a června 2004, 3. čtvrtletí 2004 a 4. čtvrtletí 2004 s ohledem na to, že o daňové povinnosti žalobce k dani z přxxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxx xxxxxxxxxxx x xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx
xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxx týkající se porušení zásady legitimního očekávání tím, že původní žalovaný v obdobné věci odvolání žalobce vyhověl a zrušil rozhodnutí správce daně nx xxx x xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxaňovacích období vydáno původním žalovaným až dne 7. 12. 2009, nemohla vzbudit v žalobci očekávání o tom, jak bude rozhodnuto ve věci zdaňovacích obdobx xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxx x xxx xxx xxxxx xxx xxx xxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx x xxx xxx xxxxxx
xxajský soud rovněž xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxně ze dne 7. 11. 2007 a ze dne 18. 11. 2008. Krajský soud byl toho názoru, že (bez ohledu na způsob vzniku dané situace) bylo zřejmé, že rozhodnutí správce daxx xx xxx xxx xxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xx x xxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xxx xxx xx xxx xxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xylo vydáno po prvním rozhodnutí o věci, tzn., že bylo třeba zrušit rozhodnutí vydané o téže věci později, tj. rozhodnutí správce daně ze dne 18. 11. 2008, xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxx x xxxxxx x xxxxx xx xxx xxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xx xxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxodnímu žalovanému nic nebránilo rozhodnout věcně o odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 7. 11. 2007.
Dle krajského soudu nebyl důvodný ani žalobxx xxxx x xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxx x xxxxxx xxní“) účasten výslechu osoby přezvědné a měl mít možnost klást jí otázky. Krajský soud uvedl, že v posuzovaném případě byla daň stanovena podle pomůcek, xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxlní a přiměřené poměrům žalobce. Pomůckami mohou být i poznatky z daňového řízení u srovnatelného daňového subjektu. Přitom osoba účastnící se ústníhx xxxxxxx x xxxxxxx xxxx xxx xx xx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xx xxxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxxxxxxxx xx x xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xx xxxoženou otázku, jaké výdaje přibližně připadají na 100 000 Kč provizí, které přijala. Krajský soud byl za této situace shodného názoru jako původní žaloxxxxx xx xxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx totiž dle § 8 odst. 1 zákona o správě daní ten, kdo vypovídá o důležitých okolnostech týkajících se jiných osob, nikoli o důležitých okolnostech týkajícxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxx xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx důkazním prostředkem (výslechem svědka či osoby přezvědné). Daná pomůcka byla získána správcem daně v souladu s § 16 odst. 2 písm. c) zákona o správě danxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xx xxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx x xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx x xxxx xlastní daňové povinnosti, porušil by správce daně povinnost mlčenlivosti uloženou mu § 24 odst. 1 zákona o správě daní.
Krajský soud rovněž dodal, že x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx
xxxxxxxxxx
xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxkají situací, kdy daň byla stanovena dokazováním, nikoli podle pomůcek.
Dle krajského soudu byla použitá pomůcka rovněž dostatečná k prokázání výšx xxxxxx xx xxx xxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx x
xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx
x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxx xxxodního žalovaného považoval krajský soud za nedůvodné.
Závěrem krajský soud uvedl, že rozhodnutí původního žalovaného nelze považovat za nepřezkxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxx xx xx xxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxačně vypořádána na str. 25 žalobou napadeného rozhodnutí.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností opírající se o dxxxxx xxxxxxx x x xxx xxxxx x xxxxx xxx xx x xx xx xx xx
xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxx xxx x xx xxxxx 4 písm. e) zákona o správě daní, tedy do práva klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření správce daně v rámci daňové kontroly. Přxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx xx xx xxxxx xxxxx xxxx xx xxxxxx x x xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxň o oboru činnosti, který byl předmětem zdanění i u stěžovatele. Jednalo se tak o osobu přezvědnou a právo klást otázky při ústním jednání a místním šetřexx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxxho pod č. 1886/2009 Sb. NSS. Na věc dopadá mj. i nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxx xxxx
xxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xx xxxx xx xxx xxxxxxx xx xxxx xxxxx xxx x xx xxxxx x xísm. e) zákona o správě daní, nemohl ani ověřit, zda předvolaná osoba vypovídala pravdivě a zda jej svou výpovědí nepoškodila, a na tuto osobu se navíc nexxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxx x x xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxx xxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxxxx žalovaný proto po této osobě měl požadovat prokázání jejích tvrzení, což se však nestalo. Původní žalovaný nadto nepředložil, kromě protokolu o ústníx xxxxxxx xx xxx xx xx xxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxxxí břemeno ani břemeno tvrzení. Stěžovatel se domnívá, že se jednalo o skrytý výslech svědka či osoby přezvědné. Na žádost stěžovatele o poskytnutí součxxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xx xxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxx xxxx xxxxxxxa povinnost mlčenlivosti dle § 24 zákona o správě daní. S tím ale stěžovatel nesouhlasí, neboť předmětnou výpovědí došlo k zásahu do jeho veřejných subjxxxxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx původní žalovaný popíral, ale jedná se o nepodložené tvrzení. Takto identifikovaný porovnávaný subjekt ke všemu podnikal za účasti jiných osob a provxxx xxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx však původní žalovaný ani krajský soud nevypořádali.
Za závažné stěžovatel považuje, že původní žalovaný nepředložil listinné důkazy o vynaloženxxx xxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxxx xxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxr, že při stanovení daňové povinnosti podle pomůcek nemusí být stěžovatel přítomen výslechu osoby přezvědné, je tento právní názor v rozporu se zákonexx x xx xxxxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxtroly nebylo zřejmé, zda bude daňová povinnost stanovena náhradním způsobem či nikoliv; musely by si daňové orgány v průběhu nebo před zahájením daňovx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxx xx x xxxxxxxxxxx x x xx xxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxx předvolat k účasti na jednání daňový subjekt.
Použitá pomůcka byla navíc nevhodná, neboť vyjádření předvolané osoby bylo neurčité a nebylo jasné, kx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xx xx xxxxx x xxxxxxx xx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx
x xxx xxxx x xxxxxxxxxxx xxx 2004 nebyl, neboť v tomto roce ukončil podnikatelskou činnost.
Až ze stanoviska původního žalovaného k podané žalobě ke všemu dle stěžovatele vyplyxxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx hodnoty a pro výpočet vstupů daně z přidané hodnoty údaje vyplývající z výpovědi osoby přezvědné, která je plátcem této daně. Neplátci daně z přidané hoxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxx x 2004 u subjektů provozujících realitní činnost. Je v rozporu se zákonem a judikaturou stanovit daňovou povinnost v případě výstupů prostřednictvím nxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxě, krajský soud na ně však nijak nereagoval, pročež zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
Původní žalovaný také na str. 7 úředního záznamu ze xxx xxx xx xxxxx xx xx xxxxxxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxx xx xxx xxx xx xxxxx xxxxxxxxi prostředky získanými v rozporu se zákonem se přitom krajský soud zabýval již ve svém rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 22 Ca 320/2008.
Stěžovatel se xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxx
xxxxtorní
rozhodnutí. V případě daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2003 původní žalovaný rozhodnutí správce daně zrušil, zatímcx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxxx x xxxx xx xxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxzuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, publikované pod č. 1915/2009 Sb. NSS. K předvxxxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx x xxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxávní soud. Z rozhodnutí původního žalovaného týkajícího se zdaňovacích období roku 2003, ani z jeho pozdějších vyjádření, však
relevantní
důvody prx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxx
x xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xx xxxx x x x xxxxo rozsudku, když rekapituloval časovou posloupnost postupně vydávaných rozhodnutí v daňových věcech stěžovatele. Krajský soud však nesprávně posuxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xx xx xxxxxx x xxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xx xx xxxxxxx x xxxx x 803062, zatímco měl posuzovat rozhodnutí původního žalovaného ze dne 4. 12. 2009, č. j. 637/08 - 1302-803062, v souvislosti s rozhodnutím ze dne 4. 12. 2xxxx xx xx xxxxxx x xxxx x xxxxxxx
xxxxxxx xxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. x xx xx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxx xx xx xxxx x xx xxxxxxxxx xxxxkátem (§ 105 odst. x xx xx xxxx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxxxxx xx x xxxxxxxxx xx xx xx xxxx xxxx xxx x xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxubliky, zrušena dosavadní finanční ředitelství a jejich právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb. ve spojení s § 69 s. ř. s. staxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx x xxxxx x xxxx xx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx
xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k xxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxx x x x xx xx xxxx x xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx
xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxížnosti uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Touto námitkou se Nejvyšší správní soud zabýval nejdxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx
xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxího správního soudu platí, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Je pravdou, že se krajský soud nezabýval námitkami, které stěžovatel uplatnil ve xxx xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxx xxx xx xxxx x stěžovatel v ní uvedl některá tvrzení, která zopakoval i v nynější kasační stížnosti. Jednalo se zejména o argumentaci, že až z vyjádření původního žalxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx, zatímco pro výpočet vstupů vycházel z výpovědi osoby přezvědné, která je dle vyjádření původního žalovaného plátcem daně z přidané hodnoty. Stěžovaxxx xxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxéž se v souvislosti s tím vyjádřil k otázce legitimního očekávání a využití důkazního prostředku v podobě faktury VF 0018 ze dne 22. 3. 2004.
Nejvyšší sxxxxxx xxxx xxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxx x xx xxxxx x xx xx xx xx xxxxxxx x x xx xxxxx x xx xx xxx xxxxx xxxxx xxxxxxx může žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Ta v nyní posuzované věci před předložením repliky již uplynula, takže v této rexxxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxx x xx xxxxx x xxxxx xx xx xx xx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx x xalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Jak xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xx xxxxxx x xxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxx xx xxxxxxx xxd je nutno považovat
„každé xxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxx
xxx x xxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx
xx xxxxxxxxxx xxxými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení
žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxx
xxxxxxxx xxx xxxxxxx xxxxxxxxx xx
xxxxxxxxxx
x xxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxnutí; právní důvody
nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud
při aplikaci obecného xxxxxxxxx xx xxxx xxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxx xx xxxxxx
x xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxx
xx
xxxxxxxxaci, kterou stěžovatel uvedl ve své replice, ovšem nelze ve smyslu judikatury zdejšího soudu považovat za upřesnění dřívějších žalobních tvrzení v tox xxxxxx xx xx xxxxxxxxxxxxxxx x xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxx xx xxxtě hovořit o upřesnění již dříve uplatněných žalobních bodů, nýbrž o nepřípustném rozšíření žaloby o další žalobní body. Za takové situace by krajskémx xxxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxxx x xxxxx xxxatněným žalobním bodům nemohl přihlížet. Je také třeba poznamenat, že zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25, www.nssoudxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx x xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx
xxx xxxxx
xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ
sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což xxxx x xxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxx
xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx xx xx xxx xxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx xxxx xxx
xxxxxxxých průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. na projednání věci v přiměřené
lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidskxxx xxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxx
xxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx xxx xxxx xx xxxxxím přezkumem
spojeny“.
Dle citovaného rozsudku by proto ke kasaci rozhodnutí krajského soudu měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nexxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxx xxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, www.nssoud.cz, dle nichž o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu x xxx xxxxx x xxxxx xx xx xx xx xx xxxxxxxx xxxxx xxx xxxxxxxx xx xx xxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxx x xx xxxxxxxx xxxxx x xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxušení rozsudku krajského soudu pro nepřezkoumatelnost namítanou v souvislosti s explicitním nevypořádáním opožděných námitek uvedených v replice xxxxxxxxxxx xxx x xxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx.
Není pravdivé ani tvrzení, že až z vyjádření původního žalovaného k podané žalobě vyplynulo, že pro stanovení daňové povinnosti za jednotlivá zdaňxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxxxx x xxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxních obchodních transakcí stěžovatele – pozn. NSS), který není plátcem daně z přidané hodnoty, zatímco pro výpočet vstupů vycházel z výpovědi osoby přxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xx xxxxxxého žalobou napadeného rozhodnutí, konkrétně z jeho str. 12 a 23, kde jsou ke „srovnatelným daňovým subjektům“ uváděny příslušné údaje. Danou námitku xxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxx xxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxce tohoto vývoje pro stanovení daňové povinnosti a k využití důkazního prostředku v podobě faktury VF 0018 ze dne 22. 3. 2004. Co se týká zmínky v replice o xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx x xxxxx xxxxxxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxx xxxxxx
xxxxxxx xxxxené v replice ze dne 20. 4. 2010 stěžovatel v podstatě zopakoval v kasační stížnosti. Tyto námitky byly, jak Nejvyšší správní soud již vysvětlil, nepřípxxxxx xxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxti a považuje je s ohledem na § 104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustné, neboť nebyly řádně a včas uplatněny v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoxxxxxx xx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx
xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxvého hlediska za nedůvodné a uvážil o nich takto:
Stěžovatel již v žalobě namítal, že byla porušena jeho práva dle § 16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daxxx x x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx x xxxož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření. Dle juxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxxx x xxx xublikovaný pod č. 1886/2009 Sb. NSS) je nesporné, že za naplnění dispozice citovaného ustanovení má daňový subjekt ve vztahu k pracovníkům správce danx xxxxx xxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxx x xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xtěžovatele to, zda bylo možné „srovnatelný daňový subjekt“, jehož výpověď je zachycena v protokolu správce daně ze dne 1. 9. 2009, č. j. 67501/09/37093xxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx
x xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxx x xxxxxx xx xxxxxxx xxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxx xxe 3. 11. 2006 pod č. j. 92144/06/370931/0144 protokol o ústním jednání, při kterém se stěžovatelem projednal zprávu o daňové kontrole, a tedy i její výslxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxx xx x xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx pomůcek, které má správce daně k dispozici, nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem (stěžovatelem). Ve smyslu judikatury Nejvyššíhx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxx x xxx xxxxxxxxxxxxxx xx xx xxx xxx xxx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxxxx, tak byla daňová kontrola formálně ukončena.
Za daných podmínek je tedy lichá námitka stěžovatele ohledně
„neřešitelné situace“
, k níž by došlo, poxxx xx xxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xx xxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx xx xx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxx xxx xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xy si dle stěžovatele musely před zahájením daňové kontroly nebo v jejím průběhu zodpovědět předběžnou otázku, zda stanoví daňovou povinnost náhradníx xxxxxxxxx x xxxx xxxxxxxx xxx xx xxxxx x xxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx x xx x xxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxenlivosti dle § 24 zákona o správě daní. Jak ale vyplývá z již uvedeného, k takové situaci v nynějším případě nedošlo. Protokol správce daně ze dne 1. 9. 20xxx xx xx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xx xxxxx xx xxxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxval nemožnost stanovit daň dokazováním a nutnost stanovit ji podle pomůcek. Nejasnosti, „předběžné otázky“ apod., o kterých spekuloval stěžovatel, xx xxx x xxxxxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xx x xxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx
xxxxxxxxxx přitom neměl právo účastnit se ústního jednání se „srovnatelným daňovým subjektem“ dne 1. 9. 2009 z toho důvodu, že se v případě tohoto subjektu nejednaxx x xxxxxxx xxxxxxx xxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xx xx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxx xxx xxxxx xxxxxxx xxxxx xxmohlo se jednat ani o svědka nebo osobu přezvědnou, neboť svědek a osoba přezvědná dle § 8 odst. 1 zákona o správě daní měli vypovídat o důležitých okolnosxxxx x xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx xxx xxx xx xx xx xxxxxxx x
xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxxxx
x xxxxx xxxxxnatelný daňový subjekt“ nevypovídal o okolnostech týkajících se jiné osoby, nýbrž o okolnostech týkajících se jeho samotného. Co se týká institutu osxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxx x xx xxxxx x xxxxxx xxxx x x x xxxxx xx xx
xxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxx xxx x xxxxxxxx xxxxxx xxxxxx
xxx xx xxxxxxxx x xovšechných poměrech určitého daňového subjektu nebo celé skupiny daňových subjektů
nebo oboru činnosti či majetkového vlastnictví, které jsou přexxxxxx xxxxxxxx
x xxx x xxxxx xxxxx xx x xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxídal o jiném daňovém subjektu či celé skupině daňových subjektů a ve věci se nevyjadřoval ani k oboru činnosti nebo majetkového vlastnictví, které jsou xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxx xx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx
xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxaje přibližně připadají na 100 000 Kč
Vašich vydělaných provizí?“
)
Z uvedených důvodů proto na věc nedopadá
judikatura
, jejíchž závěrů se stěžovatxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xxx xxxxx xxx xxx xxx xx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx xxx xxx xxxxxxhán svědek; Ústavní soud zde v souladu se zákonem o správě daní hovořil o svědkovi jako o někom, kdo je dotazován na důležité okolnosti v daňovém řízení, kxxxx xx xxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxx x xxxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxx xxxx xx xxxx týkal výpovědi svědka, a nadto při stanovení daně dokazováním. Obdobně se i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Afs 194/2006 – xxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxx xxxx xxx xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx týkal situace, kdy na základě daňové kontroly byla daňová povinnost stanovena dokazováním (tedy nikoli dle pomůcek); osoba přezvědná v tomto řízení vxxxxxx xxx xxx xxx x xxx xxxxxxxxx xx xxxxxx xx xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx
xx xxx
x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx x x xxxxxx xxxxxxxa také posuzovala předloženou smlouvu.
V tomto kontextu je klíčové, že daň nebyla stanovena dokazováním, ale podle pomůcek, přičemž mezi stranami rxxxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxx xxx xxxxx xxxxxxxmý a jako pomůcka pro stanovení daně mohla být užita i zjištění získaná v řízení se srovnatelným daňovým subjektem jeho ústním vysvětlením, popř. poznaxxx x xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxxxxx
xxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxx daní byl oprávněn si obstarat pomůcky i bez součinnosti s daňovým subjektem, přičemž např. podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005x xx xx x xxx xxxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxé zákonné povinnosti znemožnil stanovit daň dokazováním. Stanovení daně podle pomůcek představuje průlom do základní zásady daňového řízení, jež byxx xxxxxxxxx x x x xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x x xxhoto hlediska jsou námitky stěžovatele, pokud se domáhal osobní účasti při jednání správce daně se „srovnatelným daňovým subjektem“, nedůvodné.
Z xxxxxxxxx xxxxxxxx xx x xxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxx x xxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxxstech, musí tedy nést následky v podobě stanovení daně kvalifikovaným odhadem, tedy podle pomůcek. Právo brojit proti takto stanovené dani má daňový sxxxxxx xxxxx xxxxx x xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxx x xxekročil tím meze, které mu zákon stanovil (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 128/2005 – 126, publikovaný pod č. 1356/2007 Sbx xxxx xx xxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxx xxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxx
xxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxxx xxxxudku ze dne 30. 5. 2011, č. j. 8 Afs 69/2010 – 103, www.nssoud.cz, měla by být „dostatečná spolehlivost“ stanovení daně chápána tak, že správce daně dosáhx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xx xxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx xyla stanovena dokazováním). Určit hranici „dostatečné spolehlivosti“ přitom není možné s obecnou platností, neboť záleží vždy na okolnostech konkrxxxxxx xxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxx x xxxx xxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxlehlivé“ stanovení daně, platí, že tato dostatečná spolehlivost se týká výhradně celkového výsledku stanovení daňové povinnosti a tudíž i daňový subxxxx xxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx x xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxx x xxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxou daňovou povinnost za zcela nepřiměřenou a svá tvrzení podložit odpovídajícími důkazy. Je to tedy daňový subjekt, na kom leží důkazní břemeno ohlednx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx
xx xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx x xxx xxxxxxxx x xxxx
xxxvolací orgán a následně ani správní soudy tedy nejsou
oprávněny přezkoumávat volbu a použití pomůcek správcem daně, pokud se správce daně pohyboval v xxxxxx xxxx
xxxxxxx xxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx
xx xx xxxxxxx xxxxxx xxxné označovat. Jestliže by však k takovému pochybení správce daně došlo, nebylo
by takové rozhodnutí možno považovat za rozhodnutí o dani stanovené poxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxx x xx xxxxx x
xxxxxxx x xxxxxx xxxxx
xx xxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx
xxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxx „srovnatelného daňového subjektu“ při stanovení daňové povinnosti dle pomůcek pak Nejvyšší správní soud vymezil např. v rozsudku ze dne 28. 12. 2011, xx xx x xxx xxxxxxx x xxx xxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxm, ani v kasační stížnosti. V tomto ohledu namítal jen to, že měl být účasten jednání dne 1. 9. 2009 (toto právo mu však, jak již bylo uvedeno, nesvědčilo), xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxo subjektu. Stěžovatel ovšem zjevně zaměňuje dva různé subjekty, z jejichž údajů původní žalovaný vycházel. Pokud totiž stěžovatel v žalobě i kasační xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxxx xxxx
xxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx
xxxxxxxx
x xxxxxxx
xxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxx xubjekt provozoval podnikatelkou činnost za účasti jiných osob
a to formou společné reklamy a následně získané provize byly rozdělovány žalobci neznxxxx xxxxxxx
x xx xxxxxxx xx xx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxx xx xxx xxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx xxxxxxxxxxxxxxxx062, který ovšem vyhotovil původní žalovaný, je táž osoba, o jejíž výpovědi byl sepsán úřední záznam ze dne 1. 9. 2009, č. j. 67501/09/370931802024. Tak xxxx xxx xxxxx xxxxx xxx xx xxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxžovatele, zatímco osoba, s níž byl sepsán úřední záznam ze dne 1. 9. 2009, vypovídala, že na provizi ve výši 100 000 Kč u ní připadají výdaje ve výši cca 40 00x xxx xx xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxx xxx xxx xxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxxx xxxx xxx xxxx xxxxc použit jako pomůcka ve prospěch stěžovatele.
Daná skutečnost, že se nejedná o jednu, nýbrž o dvě různé osoby, musela být ostatně stěžovateli známa, xxx xxxxx x xxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxostřednictvím neplátce daně z přidané hodnoty a u vstupů dle plátce této daně. Z obdobných příčin nebyla důvodná ani stížní námitka, dle níž správní orgxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxx x xx xxxxxx x xxxxxx xxxxx xx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxdnání se „srovnatelným daňovým subjektem“ dne 1. 9. 2009. V úředním záznamu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 8525/09–1302-803062, byl identifikován pouze pan Ax xxx x xx x xxxxxxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxx xx xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xxxx xx xěj získaný o výši zprostředkovatelské provize byl výrazně méně citlivou informací, než informace o poměrovém koeficientu 0,4 pro zvýšení nároku na odxxxxx xxx xxxxx xxxxxxx xx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxx xxxxxxx xx xxxxxxxx xxxx xx xxx xx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xxx x xx xxxxxx x xxxxxx xxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxx x xxxxxx xxxx x xxxx xxxxxcením, jak bylo uvedeno v rekapitulační části tohoto rozhodnutí, souhlasí.
Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí se závěry krajského soudu, v jejixxx xxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxla i výpověď „srovnatelného daňového subjektu“ ze dne 1. 9. 2009, resp. zjištění převzatá z předmětného ústního jednání. Nelze proto přisvědčit stížnxx xxxxxxxxx xxx xxxxx xxxxxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxx xx x xxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxovatel se takto formulovanými námitkami snaží setřít rozdíl mezi stanovením daně dokazováním a stanovením daně podle pomůcek. Stěžovatel tak svými nxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxx x x xxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxxxcka (navíc v jeho prospěch) byla dostatečně racionální a přiměřená jeho poměrům. Ze správního spisu přitom plyne, že stěžovatel měl možnost se k použitx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxx xxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxx xxxxxxx xxxx x xxx xx xxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxx xxávního zástupce stěžovatele pořídil kopie protokolu ze dne 1. 9. 2009, č. j. 67501/09/370931802024 (identifikační údaje byly i s ohledem na § 23 odst. 2 xxxxxx x xxxxxx xxxx xxxxxxxxxx x xxx xxxxxxxx x xxxxxx xxxxxxx xx xxx xxx xxx xxxxx xx xx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxteli rovněž součinnost a přípisem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 81249/09/370931802024, stěžovatele informoval o ústním jednání ze dne 1. 9. 2009 a zodpovědxx xx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxtek.
S ohledem na konkrétní okolnosti věci a požadavky, které ve smyslu vlastností „srovnatelného“ daňového subjektu vyjádřil původní žalovaný vůxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx x xxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xx xx xxxxxxx x xxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxu pomůcku za dostatečně racionální a přiměřenou poměrům stěžovatele. Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s názorem krajského soudu, že k závěru o „pxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xxxxxxx xxlovaný nepředložil podklady prokazující danou skutečnost.
Je sice možné souhlasit s námitkou stěžovatele, že z použité pomůcky jednoznačně nevypxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxxxxxx xxxx xxxx x xxxx xxxx x xx xxxxxxxxxx xxxxxxxu racionalitu dané pomůcky. „Srovnatelný daňový subjekt“ také uvedl, že
„v případě opravdu úspěšného obchodního roku
se dá říci, že výdaje mohou činix xxx xx xxx xxx
xx xxx xxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xx xxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxx na okraj lze poznamenat, že stěžovatel, v souvislosti s další svou námitkou, nijak nedoložil, že by se u něj v roce 2004 nejednalo o „úspěšný rok“ a že by prxxx x xxxx xxxxxx x xxxxx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxx xx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxmovitostí, jejichž prodej stěžovatel v roce 2004 zprostředkoval, byla 13 436 650 Kč a ke zrušení povolení provozovat živnostenskou činnost došlo rozhxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xx xxx xxx xx xxxxx xxx xxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx x xx xxxxxx xx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxosti (bezúhonnost) na základě pravomocného odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisela s podnikáním.
Nejvyšší xxxxxxx xxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx xx xx xxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxx xxxxxx xxxx xxxxxx xx xxxxxxxxx xpisu, krajský soud v důsledku formálního pochybení nesprávně posuzoval rozhodnutí původního žalovaného ze dne 4. 12. 2009, č. j. 865/08 – 1302 - 803062x x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xx xx xxxxxxx x xxxx x xxxxxxx x xxxxxxx x xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx žalovaného ze dne 4. 12. 2009, č. j. 637/08 – 1302 - 803062, v souvislosti s rozhodnutím ze dne 4. 12. 2009, č. j. 865/08 - 1302 - 803062.
Z materiálního hlexxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxx xx xxx xxxxx xx xx xxxxxx - 1302 - 803062, bylo změněno rozhodnutí správce daně a dodatečně vyměřena daňová povinnost za jednotlivá zdaňovací období roku 2004. Rozhodnutím ze dxx xx xxx xxxxx xx xx xxxxxx x xxxx x xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxx xxxx x xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xx xxx x xxxxxxx xxxxoty za zdaňovací období října až prosince 2003 zrušil, neboť, jak stručně uvedl v odůvodnění, přihlédl k námitkám uvedeným v odvolání. Toto odůvodnění xx xxxxxxxx xxxxx xxxxxxxx xxxxx x xxxxxxx x x xx xxxxx x xxxxxx x xxxxxx xxxxx xxx xxxxx
xxxxxxxxxxx x xxxxxxxx xxxx xxx xxxxxxxxxxx xxxxx xx x xxx xxxxxxxuje odvolání v plném rozsahu“
; původní žalovaný přitom odvolání stěžovatele (co do výsledku) v plném rozsahu vyhověl. Původní žalovaný však postupovxx x xxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxxxx x xxxxxx x x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx x xxxxxxxxx právní jistoty a respektování ustálené správní praxe. Jak totiž vysvětlil původní žalovaný ve vyjádření k žalobě, postupoval i v případě zdaňovacích xxxxxx xxxxx xx xxxxxxxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxx xxxxx xxxxxxxx xxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxxx xxšem na rozdíl od zdaňovacích období roku 2004 nebyla po takto provedeném výpočtu zjištěna daňová povinnost vyšší, než jakou stěžovatel uvedl v daňovýcx xxxxxxxxxxx xxxxxxxx xxxxxxxx xxxx xxxxxx xxx xxxxxx xxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxx xx xxxxxxx xxxxx xxx xx xxxx xxxx xxxxxx x xx xx xxxxx základní (22 %, potažmo 19 % v roce 2004), což ovlivnilo daňovou povinnost stanovenou na základě týchž pomůcek. Pokud stěžovatel tato tvrzení původníhx xxxxxxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxxx x xxxx xx xx xxxxx x xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx xxxxxxx xx xxxxx xxxázat na přípis původního žalovaného správci daně ze dne 4. 12. 2009, č. j. 865/08 – 1302 - 803062, který je součástí správního spisu a který uvedenému vysvxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxx xxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx x xxxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xxxxxxxxxxx xxxxxx xxxx xxxx x xxx xxxxx xxxxxxx xxxxxxxx xxxxxx že
„s ohledem na nezbytnost vytvoření nové koncepce pomůcek (z důvodu nemožnosti
využití peněžního deníku) nebylo v roce 2003 prokázáno krácení daňoxx xxxxxxxxxx xx xxxx
x
x xxxx xxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxx xxxx x xxxxxxx xx xxxxxx xxxxxxxxxx xxxxxxxxxí v podstatné míře obstojí (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75, publikované pod č. 186xxxxxx xxx xxxxx xxx xxxx xxxxxxxx xxxxxxx xxxx xxxxxxxxx xxxxxxx xxxxx xxxxxx xxxxxxxxx xxxxxx xxxxxx xx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxx x xxxxxxx xx xxxxxxx xtížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1
in fine
s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v soxxxxx x x xx xxxxx x xx xx xx xx xxxxxxx x x xxx xx xx xx xxxxxxxx xxx xx xxxx xxxxxxx xxxxxxxxxx xx xx xxxx xxxxx xx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxx xxxxxxxxxxxx x xxxxxx x xxxxxxx xxxxxxxxxx x xxxxxx xxudního spisu však plyne, že jemu ani jeho právnímu předchůdci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsouopravné xxxxxxxxxx xxxxxxxxx xx xx xxxxx xx x xxx xx xx xxxx
x xxxx xxx xxx xxxxx xxxx
xxxxx xxxxx xxxxxx
xxxxxxxx xxxxxx